Příběh: zámek Teplice
Kus těžkého dubového dřeva dopadl s tupou ránou na kamennou podlahu a odletující jiskry na okamžik osvětlily tvář mladé jeptišky. Kateřina stiskla rty tak silně, až z nich zmizela všechna krev, a nepřestávala svírat těžký železný klíč. V okenním výklenku profukoval ostrý severní vítr a přinášel s sebou zápach spáleného dřeva a blížícího se cizího vojska.
Venku na nádvoří hřměly podkovy cizích koní a cinkot železných zbrojí ohlašoval příchod mužů, kteří nepřicházeli s modlitbou na rtech. Zdi starého kláštera, kdysi útočiště ticha a zbožného rozjímání, se otřásaly pod náporem doby, jež neznala slitování. Kateřina však nenaslouchala dusotu kopyt, nýbrž tichému kroku na schodišti za jejími zády.
Dveře se rozletěly a v nich stál Prokop. Na hrudi měl zbroj potřísněnou prachem a zaschlou krví, jeho obličej byl pobledlý a dech přerývaný. Patřil k vojsku, které mělo toto místo obránit, ale zrada vlastních řad proměnila naději v dým.
„Musíš odejít, než zapálí i tuto věž,“ vyrazil ze sebe Prokop a jeho ruka křečovitě sevřela rukojeť meče. Přešel místnost dvěma dlouhými kroky a stanul tak blízko, že Kateřina ucítila chlad jeho oceli a vůni potu a koňské kůže.
„Kam bych utíkala, když svět venku hoří?“ odpověděla šeptem a zvedla k němu pohled plný vzdoru. „Tento klášter byl mým domovem a teď se stává mým hrobem. Ty jsi přísahal, že nás ochráníš.“
„Přísahal jsem tobě, ne těmto zdem,“ zavrčel Prokop a v jeho hlase se zračilo zoufalství. Natáhl ruku, aby se dotkl její tváře, ale v poslední chvíli ji zastavil ve vzduchu, jako by si uvědomil propast mezi jejich osudy. On byl mužem meče a krve, ona nevěstou boží, rozděleni svatými sliby a hradbami, které právě padaly k zemi.
Zvenčí se ozvalo hlučné zabouchání na těžkou bránu a řinčení zbraní doprovázené výkřiky v cizím jazyku. Čas vyměřený jejich tajným setkáním se zhroutil do pouhých vteřin.
Prokop popadl Kateřinu za zápěstí, nikoliv hrubě, ale s naléhavostí člověka, který ztrácí to jediné čisté v rozvrácené zemi. „V podzemí pod kaplí je stará chodba. Vede ven za hradby, k horkým pramenům, kde se ztratíš v páře a tichu. Utíkej tam a neohlížej se.“
„A co ty?“ zeptala se a prsty se jí křečovitě zabořily do jeho koženého kabátce.
„Já musím zůstat a zdržet je,“ odvětil s chladným úsměvem, v němž nebyla radost, jen nezvratný rozsudek. Sklonil hlavu a jeho rty se na pouhý zlomek vteřiny dotkly jejích vlasů, provoněných sušenými bylinkami z klášterní zahrady. Pak ji rázně odtlačil ke stěně, kde se v šeru otevíral úzký vstup do kamenného schodiště.
Kateřina couvala do tmy a sledovala, jak se Prokop otáčí zády a jde vstříc otevřeným dveřím, za nimiž už teskně hřměly rány do dřeva. Vlna horké páry stoupající z hlubokých pramenů pod základy hradu naplnila vzduch a utlumila všechny zvuky. Když se brána s třeskem prolomila dovnitř, její nohy už klesaly po studených kamenech dolů do hlubin, zatímco nahoře zazněl první úder meče do meče.
Léta plynula, zdi benediktinského svatostánku se proměnily v pevný hrad a později v honosný zámek, kde páni v sametu a hedvábí hodovali nad poháry vína. Mnozí noví obyvatelé prohlašovali toto místo za své, ale v horkých podzemních chodbách a kolem starých pramenů zůstalo něco, co žádný majitel nikdy nevyplatil zlatem. Dodnes, když nad zámeckým náměstím utichne všechen denní shon a z hlubin vystoupá bílá pára teplických pramenů, nese se chladným večerním vzduchem jemná vůně klášterních bylin a tichý zvuk kroku, který marně hledá cestu zpět.