Příběh: zámek Třebešice (zámek, okres Kutná Hora)
„Zastavte ty dláta, říkám vám, nebo vám ty prsty osobně zlomím!“
Adam Materna vrazil pěstí do pískovcového ostění, až mu z nehtů vyprskly drobné krystalky kamenného prachu. Italskí mistři, kteří v Třebešicích zvedali nová křídla, ztuhli. Vzduch byl hustý vůní čerstvě řezaného vápence a vlhkosti, která stoupala z hlubokého vodního příkopu obklopujícího tvrz. Adam se nedíval na jejich vyděšené tváře, ale na sgrafitové vzory na fasádě. Vznikající geometrické linie mu připadaly v tento okamžik jako pasti, které se pomalu zavírají kolem domu.
„Pane, jen dokončujeme detaily u věží,“ koktal jeden z kameníků a přikryl dlaní rýsovací plán.
Adam ho ignoroval. Přistoupil k okraji arkády a pohlédl dolů do čtvercového nádvoří. Slunce pálilo do kamenných sloupů, ale on cítil na kůži mrazivý průvan, který nepatřil do letního poledne. V Třebešicích se něco změnilo. Od té chvíle, kdy jeho otec Zikmund předal otěže panství jemu, se v koutech pokojů začal hromadit stín, který neuhýbal před žádným svícníkem.
„Kde je Ludmila?“ vyštěkl Adam a otočil se k hlavnímu vchodu.
Jeho žena, dcera z Libodřic, měla být v zahradě u jezírek. Adam vyrazil z domu, přes most vedoucí přes vodu, kde se z hladiny zvedal pach řas a bahna. V zahradě bylo ticho. Jen v dálce vrzaly brány hospodářských stavení a někde v trávě cvrčal hmyz. Ludmila však nikde nebyla. Její šaty z těžkého hedvábí, které tak ráda nosila, by byly vidět z dálky.
Když vrátil zpět do domu, v jedné z renesančních klenb v přízemí našel jen její modlitební knihu. Ležela otevřená na podlaze, stránky byly roztrhané, jako by je někdo v návalu zoufalství chtěl rozestřihat. V místnosti panoval nepřirozený chlad. Adam se sklonil, aby knihu zvedl, a v ten moment zaslechl zvuk. Byl to tichý, rytmický škrabot. Přišel zevnitř zdí.
Znělo to, jako by tisíce malých prstů škrábaly do pískovce z druhé strany.
Adam vrazil do zdi dlaní. „Kdo tam je? Kdo je vzeďbán!“
Žádná odpověď. Jen ten zvuk, který se začal přemisťovat. Přesunul se z klenby do arkád, pak výše, k rohovým věžím. Adam začal křičět její jméno, běhal z křídla do křídla, až mu v plicích pálilo. Italové ho sledovali s odporem i strachem. Viděli v něm šílenství, ale neviděli to, co viděl on. Viděl, jak se sgrafitové postavy na vnějších zdech mírně hýbou. Jak se jejich namalované oči otáčejí za ním, když prochází dvorem.
Večer se v Třebešicích svalil jako černý plášť. Adam zamkl všechny dveře a zůstal stát uprostřed nádvoří. Vzduch najednou zaplnila vůně jasmínu, kterou Ludmila milovala. Srdce mu zapralo v hrdle. Podíval se nahoru na okna mansardové střechy a tam, v nejvyšším okně věže, zahlédl bílou ruku. Prsty se pomalu pohybovaly v rytmu, který znal. Byl to signál, který si s Ludmilou domluvili v mládí.
Vyběhl po schodech, vrazil do dveří věže, ale místnost byla prázdná. Okno bylo zavřené zevnitř. Na prahu však ležela jedna jediná perla z jejího náhrvníku. Perla byla studená jako led a cítila po bahně z vodního příkopu.
Adam se podíval dolů do dvora. Tam, kde stál, už nebyla jen prázdnota. V sgrafitovém ornamentu na fasádě, v místě, kde před hodinou byla jen geometrická linka, se nyní rýsoval obrys ženy. Byla zneprodlněná, s tváří přitisknutou k kameni, jako by chtěla z hloubi zdi vykřiknout.
Adam přiložil ucho k chladnému pískovci. Z hloubi zdi, z místa, kde se setkávaly staré gotické základy a nová renesanční sláva, uslyšel tichý, zadušený pláč své ženy.
Když se zítra ráno probudí slunce, v Třebešicích bude opět ticho, a v kamenných lících domu zůstane jeden obraz navíc, který nikdo z budoucích generací nedokáže vysvětlit.