Příběh: zámek Veleslavín
„Ustup, prosím tě, jinak nás oba odvedou do vězení!“
Katarína přitlačila dlaně na studený kámen zdi, aby se schovala před světlem blížících se pochodní. Její dýchání bylo rychlé a krátké, v nosem jí zůstala vůně mokrého jílů a čerstvě omítaných stěn nového domu. Veleslavín v roce 1730 voněl vápnem a ambicemi, ale pro ni v tuhle chvíli voněl strachem.
Jan ji chytil za zápěstí a přitáhl si ji blíž do stínu hlubokého oblouku. Byl to syn stavitele, muž s prachem z cihel v oblíči a s očima, které viděly v každém kameni geometrii vesmíru. Jeho ruka byla hrubá, plná mozolů, ale stisk měl jemný.
„Neodejdu bez toho, abys věděla, že budu čekat u hradního potoka,“ zašeptal Jan. Hlas se mu třásl, ale pohled zůstal pevný. „Každý večer, až zhasnou světla v hlavním křídle, budu tam stát. I kdybych měl z tohoto domu odejít v okovích.“
Katarína se k němu naklonila, až cítila teplo jeho kůže. Byla dcerou muže, který spravoval vłości pro císařovnu Alžbětu Kristýnu, a její život byl rozvržen jako plán budovy, který Janova rodina právě realizovala. Každý její krok byl spočítán, každé slovo zváženo. Láska k řemeslníkovi byla v jejím světě chybou v konstrukci, kterou musela být srovnána.
„Můj otec už podepsal smlouvu,“ vydechla Katarína a její prsty křečovitě svíraly krajku šatů. „Odjíždím do Vídně. Kočár bude u brány před svítáním.“
Jan prudce pustil její ruku a udělal krok zpět. Jeho boty skříply o drobné kamínky rozseté po dvoře. Podíval se na barokní linie budovy, která je obklopovala, na ty vznešené oblouky a strmé střechy, jež měly být symbolem moci a krásy. Pro něj byly v tu chvíli jen murem, který je dělil.
„Vykopešme tunel pod zemí, pokud je to potřeba,“ řekl Jan a v jeho hlase zaznělo zoufalství. „Znám každou skálu, každou žílu v této zemi. Najdu cestu k tobě, i kdybych měl rozbourat tyhle zdi vlastníma rukama.“
Katarína se ho dotkla na tváři. Její prsty přejely po jizvě na jeho lícní kosti, kterou dostal při pádru z lešení. V tu chvíli se z hloubi chodby ozval ostrý zvuk kovového klíče v zámku a dopady těžkých bot o dlažbu. Strážní byli blízko.
„Běž!“ vyhrkla a prudce ho odtlačila směrem k zahradě. „Běž hned teď, Janie! Pokud tě najdou u mě, nebudou mít soucit.“
Jan zaváhal jen vteřinu. Podíval se na ni naposledy, s výrazem člověka, který právě ztratil svůj jediný pevný bod. Pak se prudce otočil a zmizel v šeru parku, tam, kde se začínaly rýsovat první obrysy budoucích alejí.
Katarína zůstala stát v tichu, které následovalo. Slyšela jen vzdálený šum potoka, který odvrhoval zámek od zbytku světa. Když se o chvíli později objevili strážní a s ledovým klidem ji doprovodili do jejího pokoje, aby se připravila k odjezdu, neplakala. Jen v tichosti přiložila ucho k chladné zdi a naslouchala.
Hledala zvuk jeho kroků. Hledala šustění listí v zahradě. Hledala cokoli, co by jí řeklo, že ten slib u potoka stále platí.
Když kočár vyjížděl z bran Veleslavína, Katarína se ohlédla. Viděla jen špičatou střechu nově vybudovaného sídla, která se rýsovala proti šedému nebi. V rukou svírala malý kousek vápencového kamene, který jí Jan tajně podal před týdnem. Byl to kousek základů tohoto domu.
Říká se, že v hloubi zahrad, tam, kde potok tvoří ostrý zlom, stále zůstává v zemi zapomenutý rytmický tlukot srdce, který ztichl, ale nikdy neodšel.