Příběh: zámek Velké Opatovice
„Utíkej, Anežko, než tě uvidí hrabě!“
Hlas zněl zoufale, téměř šeptem, ale v tichu budoviska, kde právě teď v roce 1757 znívaly údery kladiv a prach z demolovaných stěn zaplňoval vzduch, působil jako hrom. Anežka se neotočila. Její prsty, zneznášené od práce v zahradě, pevně svíraly krajkový šátek, který jí před minutou do ruky vložil Jan. Jan nebyl šlechticem; byl to syn místního zámeckého mistra, muž, který znal každý kámen nově zdvižených stěn, ale nikdy by nesměl vstoupit do komnat jako rovný.
Jan ji chytil za zápěstí a přitáhl si ji k sobě do stínu rozestavěné zdi. Vzduch voněl po čerstvé vápně a vlhké zemi z nově odvodněných parků. Anežka zatajila dech. Její šaty z hrubého lnu byly v ostrém kontrastu s přísnou elegancí, kterou vyžadoval dvůr hraběte Karla Otta. Jan jí do dlaně vtlačil malý lístek papíru a jeho prsty se na okamžik zastavily na její kůži. Třesli se oba.
„Zítra v noci, u starého kostela svatého Jiří,“ vydechl Jan. „Kůň bude připraven. Pokud neodjedeme teď, tvůj otec tě provdá za tím pruským důstojníkem, jak jen hrabě přikáže.“
Anežka se podívala nahoru na masivní obrysy nového zámku, který právě teď pohlýval starou tvrz. Vše nové, vše zářivé, vše mocné. Pro hraběho to byl symbol moci a pokroku, pro ni to byla zlatá klec, jejíž mříže se právě zamykaly. Janova tvář byla v šeru špinavá od vápna, ale jeho oči pálily jako uhlíky.
„Nemůžu,“ vydechla Anežka a její hlas se zlomil. „Můj otec řekl, že pokud zradím rodinu, v tomto domě pro mě nebude místo. Vyženou mě do chladu.“
Jan se zasmál, ale byl to hořký zvuk. „V chladu s mnou budeš v teple, Anežko. Podívej se na ty zdi. Staví je z kamene, aby vydržely věky, ale my jsme z masa a krve. Naše čas je teď, ne za sto let.“
Anežka stiskla šátek tak silně, až jí zbělely klouby. V ten moment se z horního patra ozval ostrý křik dozorčích. Jan ji prudce odtlačil zpět do stínu okrasných keřů. Sledovala ho, jak mizí mezi hromadami sutin bývalé tvrze, jeho postava se plynule splývala s šedým prachem stavby. Zůstala tam stát, zatímco kolem ní vířil prach zbouraných zdí a v dálce zvonil kostelní zvon, který ji zval zpět do reality jejího stavu.
Noc z utěkáčů však nikdy nenastala. O dopoledne Anežka našla u brány k parku pouze Janův klobouk, zdeptaný do bláta a roztrhaný. Hrabě Karel Otto byl muž přísný a neznášel žádný prostor pro slabost nebo zakázané city. Jan zmizel. Nikdo neřekl kam, nikdo nepotvrdil, zda vůbec přežil hněv šlechtice. Anežka však v den své svatby s pruským důstojníkem neplakala. Stála v nově vybudované sále, obklopená barokním przepychem a zlatem, a její tvář byla jako z kamene.
Když se později stěhovala z tohoto domu, v noci, bez jediného slova, nechala v jedné z prázdných komnat, kde byla kdysi jen skromná místnost původní tvrze, zakopaný šátek s oním lístkem papíru. Byla to jediná věc, kterou v tomto domě vlastnila.
Dnes, když procházíte chladnými chodbami nebo hledíte na zbytky zimní zahrady, možná pocítíte zvláštní tah v hrudi. Je to jen vítr z moravských polí, nebo snad tichý pláč dívky, která v těchto zdech ztratila vše, kromě naděje, že se její milovaný jednou vrátí z prachu léta 1757?
Kdo v tichu zámeckého parku přiloží ucho k zemi, prý stále slyší rytmické tloučení srdce, které v těchto zdech nikdy nepřestalo bít pro někoho jiného.