Příběh: Zámek Vsetín
Věž se nechce zhasnout
Křehký zvuk skleněné láhve se rozlil po kamenných schodech, když ji Alžběta z Illésházyho nechtěně upustila. Červená tekutina se rozlila po dlažbě jako krev na bílé látce, a když se sklonila, aby ji utřela, její šperky se zaskřípaly proti kamenným stěnám jako varování. *„Nečistota, Alžběto!“*
Otočila se k otci, hraběti Mikuláši, jehož tvář byla tmavá jako dešťová obloha nad Bečvou. *„To byl jen náhodný pád, otče. Nikdo by neřekl, že jsem se záměrně rozlila.“* Ale věděla, že lže. Věděla, že to, co nesla v ruce, bylo mnohem dražší než sklo.
„Zítra odejdeš do Vídně. A nevrátíš se, dokud ti neukážeš, že jsi schopna řídit rodové záležitosti.“ Jeho hlas byl jako ostrá sekyra, která rozsekávala její naději. *„Až se vrátíš, nesmíš mít na sobě ani stopu po tom, co jsi se tam naučila.“*
Alžběta se zvedla, ale její ruce stále držely skleněnou lahvičku. V ní byl ten parfém, který jí daroval Adam z Valdštejna – ten, který ji naučil číst mezi řádky listin a tajně se scházeli u zámku, když se dveře dvora zavíraly. *„To není jen vonné olej, Alžběto. To je kouzlo.“* Řekl to s úsměvem, který ji přiměl zapomenout na to, že její otec by ho dal zavřít do vězení jen pro to, že se dívá na ni jako na rovnocennou.
Teď, když se chystala odjet, vložila lahvičku do vnitřního rukávu svého pláště. Věděla, že když se vrátí, bude muset vše zapomenout. Musí se naučit, jak říkat *„ano“* tam, kde chce říct *„ne“*. Musí se naučit, jak být dcerou, která poslouchá, a nikoli ženou, která miluje.
Na schodech věže, kde se setkávali, zůstal jen chladný vzduch a stín křížů na stěnách. Alžběta se zastavila u okna a podívala se dolů na náměstí. Uprostřed hořícího slunce se zdálo, že se pohybují stíny – jako by někdo šeptal její jméno. *„Alžběto…“* Ale když se otočila, nikdo tam nebyl.
Věž se nechce zhasnout.
Až se vrátí, bude muset najít způsob, jak se vrátit i k němu. Nebo alespoň k tomu, co z něj zůstalo.