Příběh: zámek Zábřeh na Moravě
Štěpánka z Drahanovic stála v zámeckém průjezdu, její ruce pevně svíraly kamenný parapet, zatímco její oči hleděly na erb Tunklů, vytesaný do maletínského pískovce. Za jejími zády zněl hlučný smích hostů, kteří se scházeli na oslavě narozenin jejího bratrance, Jana Tunkla. Štěpánka si ale nebyla ve své kůži, její myšlenky byly jinde, u mladého rytíře, který před několika měsíci přijel na zámek jako host a který teď už několik týdnů nebyl viděn.
"Štěpánko, co se děje?" ozval se za ní hlas její sestřenice, Anny z Boskovic. "Proč jsi tak zamyšlená? Měl bys být rád, že je Jan zpět z války."
Štěpánka se otočila a její oči potkaly Annin upřený pohled. "Já... já jsem jenom trochu unavená," řekla a snažila se o úsměv.
Anna se podezíravě podívala na Štěpánku, ale nic dalšího neříkala. Štěpánka věděla, že její sestřenice tuší, co se děje, ale nikdo z nich nemohl nic říct. Štěpánčin otec, Jiří z Drahanovic, by nikdy nedovolil, aby jeho dcera měla vztah s někým, kdo není z jejich stavu.
Štěpánka se opět otočila ke kamennému parapetu a její ruce se pevně zavřely kolem něj. Chtěla se rozplakat, ale nemohla. Musela se ovládnout, alespoň před lidmi.
Vtom se ozval hlas za ní. "Štěpánko, můžeš mi promluvit?"
Štěpánka se otočila a uviděla mladého rytíře, kterého milovala. Stál před ní, jeho oči byly upřeny na její a jeho tvář byla napjatá.
"Viktor," zašeptala Štěpánka a její ruce se uvolnily z parapetu.
Viktor se přiblížil k ní a jeho ruce se dotkly jejích. "Musím s tebou mluvit," řekl a jeho hlas byl naléhavý.
Štěpánka se podívala kolem, zda je někdo poblíž, a pak se Viktor s ní odebral do zahrady. Tam, mezi stromy a květinami, Viktor Štěpánce řekl, že musí odejít, že nemůže zůstat na zámku, protože jeho stav není dostatečně vysoký, aby mohl být jejím partnerem.
Štěpánka se cítila, jako by ji někdo udeřil. "Proč musíš odejít?" zeptala se a její hlas se chvěl.
Viktor se podíval na ni a jeho oči byly plné slz. "Musím, Štěpánko. Musím, protože nemůžu zůstat tady a vědět, že nemohu být s tebou."
Štěpánka se rozplakala a Viktor ji objal. Stáli tam, mezi stromy a květinami, a drželi se navzájem, jako by to mělo být naposledy.
A pak, najednou, Viktor zmizel. Štěpánka zůstala sama, mezi stromy a květinami, a její srdce bylo rozbité. Neverila, že Viktor odešel, a nikdy nevěřila, že ho už neuvidí.
Dnes, když stojí v zámeckém průjezdu, Štěpánka si uvědomuje, že Viktor nikdy neodešel úplně. Jeho vzpomínky zůstaly na zámku, v zahradách a v komnatách, kde se milovali. A Štěpánka ví, že tam zůstanou navždy, jako připomínka lásky, která byla příliš silná, aby mohla být zapomenuta.