Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Zámek Zahrádky

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Zámek Zahrádky
Smyšlený příběh

Příběh: Zámek Zahrádky

Příběh: Zámek Zahrádky
❧

„Když se dveře hlavního sálu otevřely, vešel vichřicí, jako by ho vtáhlo samé vzdušné proudění z okna, které nikdy nedokázal přivřít. Kateřina z Vartenberka stála u ohně, kde plameny tančily jako žíravé ruce, a její rukáv, tenký jako papír, se zvedl, když vzduch unášený jeho příchodem rozfoukal svíčky. *Jenže ty svíčky nikdo nesmazal,* pomyslel si, a jeho srdce se stáhlo, jako by ho někdo strhl za nit.“

„Jana!“ Zvuk jejího hlasu byl jako kůl do jeho hrudi. „Proč jsi tu? Tvé jméno nemá zde žádné právo.“

„Protože jsem přišel za tebou, paní.“ Jeho hlas zněl jako skála, kterou vlna rozbila. „A ne, mé jméno nemá žádné právo? Pak mě nauč, jak se říká člověku, který se za tebou vydal přes tři dny lesy, jen aby se podíval do tvých očí.“

Ona se otočila, jako by ji dotkl elektrický úder. „Jana z Kolovrat, syn Levovo.“ Jeho jméno znělo na jejích rtech jako požehnání, ale její oči byly ledové. „Zdeněk Lev Libštejnský mi nedávno poslal dopis. Říká, že jsem vdova, která má řídit panství jako muž. A ty se tu necháš vidět jako nějaký nepoctivý pes.“

„Měl bych se skrývat?“ Jeho ruce se stáhly do pěsti. „Když jsem viděl, jak jsi stála u okna a dívala se na hory, které se za mlhou zdály jako obrovské zuby, jsem věděl, že tu něco není v pořádku. A já jsem přišel.“

„A co když jsem nechtěla, aby někdo přišel?“ Zvedla ruku, jako by chtěla udělat gest, ale pak ji spustila. „Tvoje rodina se zapletla do toho, co se stalo na Bílé hoře. Tvůj otec byl mezi těmi, co Albrechta z Valdštejna donutili k tomu, aby se vydal do Prahy.“

„Můj otec byl jen jeden z mnoha.“ Jeho hlas zněl chladně, ale vnitřně ho pálilo. „Albrecht z Valdštejna byl můj pán. A ty jsi byla jeho hostyní, když jsem tě viděl v jeho sálech v Jičíně. Když jsi tančila a tvá kožušina se rozletěla jako sněhová vločka.“

Kateřina se otřásla. „To bylo před lety. Teď jsem vdova. A ty jsi jen syn toho, kdo mi vzal syna.“

„Můj otec mi říkal, že jsi byla nejmoudřejší žena, kterou kdy potkal.“ Jeho slova padala jako kameny do ticha. „Říkal, že bys dokázala řídit celé panství lépe než většina mužů.“

„A to jsem dělám.“ Ona se otočila ke krbu, kde se odrážely plameny v jejím zlatém vlasu. „Ale ne pro tebe. Ne pro tvou rodinu.“

„Pročpak ne?“ Jana se posunul blíže, až cítil na tváři její dech, který voněl bylinkami a dýmem z ohně. „Když jsem ti říkal, že jsem přišel, neřekl jsem, že přišel jen pro to, abych ti poslouchal, jak říkáš, co mám dělat.“

„Jana—“ Zvedla ruku, jako by chtěla zabránit tomu, aby řekla něco, co by ji zradilo.

„Měl jsem ztratit syna na Bílé hoře stejně jako ty?“ Jeho hlas se zlomil. „Měl jsem ho vidět, jak padá, stejně jako ty jsi viděla, jak padá můj otec? Ale ne. Já jsem přežil. A ty jsi přežila. A teď jsme tu, v tomto zámku, který jsme oba ztratili.“

Kateřina se otočila, její oči plné slz. „Jana, nemůžeme—“

„Proč ne?“ Jeho hlas byl tišší, ale pevnější. „Protože jsme šlechtici a sedláci? Protože tvoje rodina je starší než moje? Protože tvůj syn byl zabit a můj přežil? Řekni mi, proč ne.“

„Protože—“ Ona se zastavila, jako by hledala slova, která by ho nemohla zranit. „Protože jsem vdova, která musí řídit panství. A ty jsi syn toho, kdo mi vzal všechen můj život.“

„Můj otec byl jen jeden z mnoha.“ Jana se posadil na židli u okna, kde se odrážely hory jako černé stíny. „Albrecht z Valdštejna byl můj pán. Ale teď už není. A ani ty už nejsi jeho hostyní.“

„Jana—“ Kateřina se přiblížila, její ruce se třásly. „Nebudu ti bránit v tom, abys zůstal. Ale nebudeme moci být spolu. Nikdy.“

„Proč ne?“ Jeho hlas zněl jako kámen, který se valí po svahu. „Proč ne, když jsme oba ztratili to, co jsme milovali? Proč ne, když víme, že čas je krátký?“

„Protože—“ Kateřina se zastavila, jako by ji něco zastavilo. „Protože jsem vdova, která musí řídit panství. A ty jsi syn toho, kdo mi vzal všechen můj život.“

„Můj otec byl jen jeden z mnoha.“ Jana se vstal a přistoupil k ní. „Albrecht z Valdštejna byl můj pán. Ale teď už není. A ani ty už nejsi jeho hostyní.“

„Protože jsem vdova, která musí řídit panství.“ Kateřina se otočila, její oči plné slz. „A ty jsi syn toho, kdo mi vzal všechen můj život.“

„Proč ne?“ Jana se vstal a přistoupil k ní. „Proč ne, když jsme oba ztratili to, co jsme milovali? Proč ne, když víme, že čas je krátký?“

Kateřina se otočila, její oči plné slz. „Protože jsem vdova, která musí řídit panství. A ty jsi syn toho, kdo mi vzal všechen můj život.“

Kateřina se otočila a odešla. Jana zůstal stát u okna, kde se odrážely hory jako černé stíny. Zvenku se ozval zvuk koňských kopyt a hlas, který volal jeho jméno. Jana se otočil a viděl, jak se k zámku blíží muž na koni, jeho tvář známá jako tvář toho, kdo mu vzal všechen můj život.

„Jana!“ Kateřina se vrátila, její oči plné slz. „Musím jít. Musím se postarat o panství.“

„Jdi.“ Jana se otočil a odešel. Zvenku se ozval zvuk koňských kopyt a hlas, který volal jeho jméno. Jana se otočil a viděl, jak se k zámku blíží muž na koni, jeho tvář známá jako tvář toho, kdo mu vzal všechen můj život.

„Jdi.“ Jana se otočil a odešel, ale předtím se zastavil a podíval se na ni. „Kateřino, pamatuj na to, že jsem přišel za tebou. A že jsem přišel, aby ses podívala do mých očí.“

Zámek se zamlčel. Jen se ozýval zvuk větru, který foukal přes okna a odrážel se v plamenech krbu. Kateřina stála u okna, kde se odrážely hory jako černé stíny. A Jana odešel, aby se vrátil do světa, kde ho čekalo to, co mu zbylo.

V té chvíli se dveře hlavního sálu otevřely znovu, a do místnosti vešel muž v černém oděvu, jeho tvář známá jako tvář toho, kdo přišel, aby vzal všechen můj život.

„Paní Kateřino.“ Jeho hlas zněl jako kámen, který se valí po svahu. „Albrecht z Valdštejna mi poslal dopis. Říká, že jste vdova, která musí řídit panství jako muž. A já jsem přišel, aby ses podívala do mých očí.“

Kateřina se otočila a viděla, jak se muž přiblížil. „Jana—“

„Můj pán.“ Jana se sklonil, ale jeho oči se neodvrácely. „Albrecht z Valdštejna mě poslal, aby jste řídila panství. A já jsem přišel, aby ses podívala do mých očí.“

„Jana—“ Kateřina se vrátila, její oči plné slz. „Musím jít. Musím se postarat o panství.“

Zvenku se ozval zvuk větru, který foukal přes okna a odrážel se v plamenech krbu. Kateřina se otočila a viděla, jak se muž přiblížil. „Jana—“

Kateřina se otočila a odešla. Jana zůstal stát u okna, kde se odrážely hory jako černé stíny. A když se dveře zavřely za ní, zůstal stát a poslouchal, jak se odráží jeho vlastní stíny v okně.

„Kateřino.“ Jeho hlas zněl jako modlitba. „Pamatuj na to, že jsem přišel za tebou.“

Zámek se zamlčel. Jen se ozýval zvuk větru, který foukal přes okna a odrážel se v plamenech krbu. A někde v hloubce jeho duše věděl, že ji už nikdy neuvidí.

Ve stínu okna, kde se odrážely hory jako černé stíny, zůstala jen jedna věc: její parfém, který se ještě dnes občas cítí v komnatách, kde se nikdo neměl pravomoc být.

✦
Příběh se váže k památce Zámek Zahrádky Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)