Příběh: Zbořený Kostelec
Krev na prahu
Zub času se zachytil v kamenech, když Zdeňka Konopišťského probudilo křiklavé pípání havrana, který seděl na okraji zchátralého schodiště a kousal do zbytku sušeného masa. Ruka mu nepodlehl třes – ještě ne – ale prsty se mu stáčely jako suché větve, když se dotkl opěradla židle, na níž kdysi sedával Kuneš Rozkoš a sypal slova jako prach z rozbitých sklenic. *„Víš, co mi říkali v Praze? Že jsem posledním z nich. Že po mně přijde jen prach.“* Zdeňkova tvář se napjala, když si uvědomil, že slova byla jeho vlastní.
Dole, u řeky, se valily vlny jako stěny zapomenutých časů. Voda Sázavy šuměla proti kamenným základům, jako by chtěla vyprat poslední stopy toho, co zde bylo. Zdeňkova dlaně se sklouznula po opotřebovaném dřevě stolu, na němž ležela otevřená mapa – černá jako vraní křídlo, posetá červenými značkami, které nikdo nechal po sobě. *„Tady. Tady to skončí.“* Jeho prst se zastavil na místě, kde se křížil příkop a cesta do údolí. *„Já jsem poslední, kdo tu bude stát. A pak přijde on.“*
Věděl, že král Jiří z Poděbrad se blíží. Ne jako host, nýbrž jako soudce. Ne jako pán, nýbrž jako hrobník. Zdeňkova čelist se stáhla, když si představil, jak se vojáci rozběhnou po strmých schodech, jak se zvednou praporce nad zbořenými věžemi, jak se roztrhne poslední nit, která drží hrad nad propastí zapomnění. *„Nechtěl jsem to tak,“* zašeptal, ale větrný vír, který se vznášel mezi zbytky věže, odnesl jeho slova dál, než je slyšela země.
V tom okamžiku zazněl zvuk – ne z dálky, nýbrž ze stínu pod palácem. Někdo se pohyboval v hlubokých příkopech, kde se ještě před chvílí vlnívaly stíny. Zdeňkova ruka se posunula k meči, ale zbraň byla příliš těžká, příliš stará. *„Kdo jsi?“*
Z odpovědi se ozval jen šepot větru, který se proplétal mezi zbytky zdí. *„Jsem ten, kdo tu zůstal. Jsem ten, kdo neodešel.“* Pak se ozvalo škrábání – ne z nožů, nýbrž z kamene, který se odtrhl od hradby. Zdeňkova ruka se zvedla k očím, které se mu naplnily slzami, které už dlouho neznaly slanost. *„Ty jsi jenom stín. Jako já.“*
Ale stín se nepohnul. Zůstal tam, kde byl, a když Zdeňkovi upadla ruka, zbylo jen šeptání: *„Budeš posledním, kdo tu bude stát. A pak přijde jenom vítr.“*
Když ráno dorazili královi muži, našli jen prázdné zbytky – a na prahu, kde kdysi stála brána, čerstvou skvrnu krve, která se smísila s deštěm, který padal už po staletí. Nikdo neví, jestli ji zanechal Zdeňk, nebo ten, kdo tu nikdy nebyl. Ale větrník, který se vznášel nad zříceninou, přinesl s sebou poslední tajemství: někde v těchto kamenech ještě někdo dýchá. A čeká.