Příběh: zdymadlo a vodní elektrárna v Poděbradech
Václav prudce sevřel okraj dřevěného lešení, až mu pod prsty praskla vlhká prkna. Vzduch v Poděbradech byl letos jiný, těžký a nasycený očekáváním, jako by i samotná řeka Labe cítila blížící se bouři, která měla přijít mnohem víc než jen v podobě jarních ledových ker. Vůně čerstvě vylitého betonu se mísila s ostrým pachem říčního bahna a mokrého kamene. Kolem něj se zvedal hluk práce; italské válečné zajatce, které tam rozmístili, bylo slyšet jen v jejich tichém, rytmickém poklekání nad těžkými kameny.
Václav otřel čelo zablácenou dlaní a upřel zrak na masivní pilíře, které začínaly vyčnívat z vody. Projekt architekta Engela byl ambiciózní, geometrické tvary budoucích zdymadel slibovaly řád tam, kde dříve vládl chaos proudu. Ale právě teď, v roce 1914, když se z dálky ozývaly první zvony ohlašující válku, se tento řád zdál křehký.
Pak to přišlo.
Nejdřív to byl jen náraz do zubů. Nízké, hluboké dunění, které nepocházelo ani z nitra řeky, ani z hřmotu pracujících strojů z Křižíkových závodů. Bylo to vibrace, která se šířila přímo zemskou kůrou až do Václavových chodidel. Stáhl se podívat na hladinu a srdce mu vybočilo.
Uprostřed rozbouřené vody, přesně tam, kde měl proud trhat vše, co se k němu přiblížilo, stál muž.
Nebylo to halucinace vyvolané únavou. Muž měl na sobě dlouhý kabát, který se leskl jako měsíční svit na hladině, a přesto se zdálo, že voda kolem něj vůbec nešplouchá. Nebyla tam žádná vlna, žádný rozruch. Jen absolutní, nepřirozená klidná plocha v srdci bouřlivého toku. Václav chtěl vykřiknout, varovat ho, že se utopí, ale hlas mu uvízl v hrdle.
Postava se pomalu otočila. Muž neměl tvář, kterou by Václav dokázal popsat – byla jako rozmazaný obraz v tekutém stříbrze. Přesto v tu chvíli Václav pocítil neuvěřitelný chlad, který nebyl způsoben vodou, ale něčím, co pocházelo z hlubin času. Muž zvedl ruku směrem k nehotícímu zdymadlu a v tu vteřinu se světlo změnilo. Slunce, které se opíralo do betonových konstrukcí, náhle zčernalo, jako by někdo vteřinu předtím uhasilo všechnu naději světa.
„Václav! Co tam koukáš?“ zařval na něj starší dělník, Josef, a strčil do něj ramenem.
Václav se trhl, oči mu pálily. „Tam... tam v řece! Ten člověk!“
Josef se podíval k řece, pak na Václavovo bledé obličejí. „Jaký člověk? Tam je jen šmír a stříhající proud. Nepřehřívej se, ty kluku, ta válka nás všechny zblázní.“
Ale Václav věděl, že to nebyla válka. Když se znovu podíval, voda byla opět jen šedou, neklidnou masou Labe. Nic tam nebylo. Žádný muž, žádný zářící kabát. Jen těžké, rytmické dunění, které se pomalu měnilo v zvuk pracujících turbín, které ještě ani nebyly postaveny.
Celou noc Václav nemohl usnout. V každém šustu listí a v každém nárazu vlny proti nábřeží slyšel to tiché, stříbřité pohrdání. Když se druhý den vrátil na stavbu, zjistil, že na místě, kde muž stál, zůstala v betonu geometrická nerovnost, která neodpovídala žádnému plánu inženýrů. Byla to dokonalá, hladká kruhová prohlubeň, která se zdála být vteřinu předtím vytesána přímo z tvrdého kamene.
Stavebníci o tom mutují při pivu, ale když se mlha opře do pilířů a řeka ztichne, voda pod zdymadlem stále někdy ztratí svůj rytmus, jako by čekala na návrat hosta, který nepatří do našeho světa.