Příběh: Železniční nehoda u Horažďovic

„Zvuky se vracely, jako by je někdo zadržel a teprve nyní pustil.“

Koleje pod ním začaly hřmotit jako rozlité železo, a když se Bohumil zvedl z lavice v restauraci *U Černého orla*, zjistil, že mu v uších zvoní. Ne jako po koncertě, ale jako po tom, co se někde v hlubinách světa rozbilo a teď ti to připomíná každým dechem. Na stole mu stále ležela poloprázdná kávová konvice, obarvená zeleným mlékem, které si přinesl z domu. „Tohle už není normální,“ řekl si, ale hlas mu připadal cizí, jako by ho mluvil někdo jiný.

Vrátil se k oknu. Zvenčí se táhla vlna tepla, jako by léto v plzeňském kraji ještě nechtělo ustoupit. Vzdáleně se ozývaly zvuky z tratě – praskání, cvakání výhybek, nějaké chvění železa. Bohumil se zamračil. Věděl, že tohle místo má své tajemství. A to nejen proto, že před deseti lety tady něco zcela nesmyslného vykolejilo dva vlaky najednou.

„Máš to v hlavě,“ řekla mu paní Šimková, která mu podávala další šálek kávy. „Ty jsi ten den tady byl, co? Na stanici.“

„Ano,“ přikývl. „A pak jsem se nikdy nedokázal zbavit toho cvakání.“

Bylo to v létě, když se mu podařilo dostat povolení do starého výpravního stavědla. Technici tam prováděli rekonstrukci, ale někteří z nich si stěžovali, že se tam cítí, jako by je někdo sledujal. Bohumil, který se živil jako historik železnice, se tam vydal jen proto, že ho lákala stará mechanika – ty ručně ovládané výhybky, které už dávno neměly co dělat s moderními počítači.

Výpravčí, muž jménem Marek, mu ukázal klíčové panel, kde se měnily vlaky. „Tohle je jako hra, ale s vysokým rizikem,“ řekl. „Když se někdo zmýlí, tak to může skončit smutně.“

Bohumil se usmál. „Jen když se zmýlí na špatnou stranu.“

Marek se na něj podíval, jako by chtěl říct něco dalšího, ale pak jen pokrčil rameny. „Jen se drž dál od výhybek. Ty jsou staré, ale ne tak staré, aby ti odpuštěly.“

Bohumil se zamyslel nad tím, jak to zní – jako varování. Nebo jako výzva.

Potom se stalo.

Bylo to v poledne, kdy slunce svítilo přímo do oken výpravního stavědla. Bohumil stál u okna, když náhle uslyšel cvaknutí. Ne jako normální, mechanické, ale jako by někdo výhybku posunul rukou, nikoli motorem. A pak další. A další. Jako by se někdo snažil najít správnou cestu, ale vždycky se mýlil.

„Co je to?“ zeptal se Marek, ale už byl pozdě. Zvenku se ozvalo cvakání, pak prudké brzdění a pak – ticho.

Když se Bohumil vrátil do výpravního stavědla, bylo tam prázdno. Jen na zemi ležely papíry a nějaké staré fotografie. Marek byl pryč, stejně jako jeho kolegové. A výhybky? Byly všechny v pořádku.

„To byl sen,“ řekl si Bohumil, když se probudil. Ale když se podíval na hodinky, viděl, že je už pozdě. A když se podíval ven, uviděl, že koleje jsou prázdné. Jako by se někdo rozhodl, že tady už nic nebude jezdit.

Od té doby se Bohumil vrací každý rok k tomuto místu. Ne proto, že by chtěl vidět, jak se to stalo, ale proto, že ví, že se to stalo. A že se to bude opakovat.

Dnes večer, když sedí v restauraci *U Černého orla* a poslouchá, jak se někde v dálce rozléhá zvuk výhybek, si říká, že by měl jít ven. Před ním stojí stanice Horažďovice předměstí, osvětlená žlutými lampami. Koleje se táhnou do tmy, jako by čekaly na něco, co se nikdy nestane.

A pak se ozve první cvaknutí.

Bohumil se zvedne. Jeho nohy jsou těžké, ale ví, že musí jít. Kdekoliv to začalo, to se musí dokončit.

A někdo ho čeká.