Příběh: Železniční strážní domek čp. 51

„Kde jsi to schoval, ty starý blázne? Kde je ten dopis!“

Matěj vrazil pěstí do tlusté zdi domku, až mu z nehtů vyprskly drobné střípky omítky. V malé místnosti páchlo po vlhkém suterénu a starém senu, které se sypalo z trámů stropu. Venku, na náspu, kde se kolejnice vinuly v prudkém oblouku, zuřila bouře. Déšť bičoval okna a vítr rval dřevěnou verandu, jako by ji chtěl vytrhnout i s kořeny. Matěj se znovu rozhlédl po malé kuchyni. Všechno bylo své na svém, jen vzduch kolem něj vibroval zvláštním, kovovým napětím.

Jeho otec, strážník v tomto domě číslo padesát jeden, zmizel před třemi dny. Neodešel do sousedního domku předat návěst, nešel do chlevu nakrmit dobytek a neodcestoval do Brandýse. Prostě vyprchal z vlastní kůže, zanechal zapálenou svíčku na stole a nedopitou sklenici piva. Matěj, který přišel otce v hlídce zastupovat, našel v domě jen ticho a podivné ticho, které nepatřilo do tohoto miejsca.

Když Matěj otevřel těžké dveře do suterénu, zpodlahy stoupal chlad, který mrazil až do morku kostí. V temnotě sklepů, kde měli být uloženy zásoby potravin na zimu, spatřil něco, co tam být nemělo. Na stěně, hned vedle hromad brambor, byla vyryta řada symbolů. Nebyly to písmena, spíše mapy hvězd nebo znaky, které neznají žádní učenci z Pardubic.

Vtom se ozval zvuk. Nebyl to hřmění ani skřípění kol na kolejích. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo tluče kladivem do ocelového prutu, ale zvuk nešel zvenku. Šel zevnitř stěny.

Matěj přiložil ucho k chladnému kameni. Slyšel tlukot. Pomalý, hluboký a těžký. Jako by pod domkem, hluboko v zemi, tloukla obrovská srdce z železa. Vzpomněl si, jak otec v posledních týdnech přestal mluvit o vlaku a začal mluvit o „hlasech trati“. Říkal, že železnice není jen cesta z jednoho města do druhého, ale že je to řetěz, který svazuje zemi a probouzí věci, které měly zůstat spící.

„Otevři to, Matěji. Musíš to dokončit,“ ozval se náhle hlas za jeho zády.

Matěj se prudce otočil. V rozích místnosti stál muž. Vypadal jako jeho otec, ale jeho oči byly prázdné, bez zornic, bílé jako mlha nad řekou Orlicí. Muž neměl na sobě strážnický uniformu, ale šaty z hrubého plátna, které vypadaly, jako by je kdysi nosili kopači v hloubkách.

„Kde jsi byl?“ vyhrkl Matěj a v ruce pevně svíral lampu, která vrhala dlouhé, tančící stíny na stěny.

Postava se nepohnula. Pouze ukázala prstem směrem k náspu, tam, kde se trať ohýbala. „Koleje nejsou jen z oceli. Jsou to žíly. A něco se v nich probudilo. Já jsem jen první, kdo je doprovází zpět.“

V ten moment se země pod domkem otřásla. Nebyl to vlak. Žádný vlak v tuto hodinu neprojížděl. Byl to hluboký, hrdelní zvuk, který přišel z hloubky suterénu a rozbil všechna skleněná okna v domku najednou. Matěj pocítil, jak mu v ústech chutná krev a kov. Když znovu pohlédl k místu, kde stál jeho otec, byla tam jen prázdnota a vířící prach.

Na podlaze suterénu však zůstal ležet jeden předmět. Byla to stará, zrezivělá lžíce, která nebyla z běžného železa, ale z materiálu, který v šeru slabě žhnul modravým světlem. Matěj ji zvedl a v tu chvíli pochopil, že otec neodšel sám. Odvedl s sebou něco, co v tomto domku zůstalo uvězněno po tisíce let a co železniční trať nechtěně probudila.

Když bouře utichla, Matěj vyšel na verandu a pohlédl na nekonečné koleje. Věděl, že otec je někde tam, v prostoru mezi stanicemi, v místech, kam žádný lístek nedosáhne.

Dnes už v domku číslo padesát jeden nikdo neslyší tlukot v suterénu, ale kdo si přiloží ucho k kolejnicím v oblouku u Sudislavi, může zaslechnout tichý, rytmický zvuk, který zní jako volání někoho, kdo už dávno není z tohoto světa.