Příběh: Zemědělský dvůr Dřevíč

„Vypusťte ty ovce okamžitě z chlevu, nebo vám přísahám, že vás nechám v tom blátě až do jara!“ vykřikl Matěj a jeho hlas se rozlehlo stěnami z hrubé opuky. Třásl se celý, přestože v srpnovém vzduchu visela těžká, lepivá vlhkost, která člověku stahovala kůži z obličeje. Matěj stál uprostřed čtvercového dvora a zíral na vodu, která vyvěrala z pramene v samotném středu travnatého prostoru. Voda nebyla čirá. Vypadala jako tekuté stříbro, které v barokním slunci hurlslo podivným, téměř modrým světlem. Matěj, který zde sloužil jako správce pro rod Schütz von Leupoldsheim, nikdy neviděl, aby pramen takto přetékal. Voda netekla k okrajům, ale tvořila dokola dokonalé kruhy, jako by ji někdo zespodu rytmicky tahal. „Podívejte se na to, pane správce,“ zašeptal mladý pomocník Jan a ukázal prstem k severní zdi. Tam, kde se hrubý kámen setkával s nebem, stála postava. Nebyl to žádný z lidi z okolních Kozojed. Měl na sobě plášť z těžké látky, která vypadala, jako by byla namočena v popelu, a v rukou svíral předmět, který připomínal starý, zrezivělý nůž. Postava se nehýbala, jen hleděla směrem k vrcholům nedalekého hradiště Dřevíč, kde se v dálce rýsovaly prastaré valy. Matěj udělal krok vpřed. V nosem mu cítil ostrou vůni ozónu a mokrého kamene, zvuk, který by měl být tichem, se změnil v nízký, hrdelní zpěv, jenž nešel ze hrdla, ale zdálo se, že stoupá přímo ze země pod jeho nohama. „Kdo jste a co tady hledáte v panových domech?“ zařval Matěj a ruka mu sklouzla k opasku. Neznámý se pomalu otočil. Jeho tvář byla hladká jako vytesaná z bílého mramoru, bez jediného vrýčky, ale oči byly hluboké a černé jako studny bez dna. Neodpověděl. Místo toho zvedl ruku a ukázal na pramen. V ten moment se stříbrná voda prudce vyvřísla do výšky dvou metrů a vteřinu poté ztuhla. Ne zmrzla v led, ale změnila se v pevný krystal, který v centeru dvora připomínal rozbitý sloupec světla. Jan vykřikl a couvl až k zdi ovčína, kde se mu v zádech dotýkala chladná opuka z lomů v pohoří Džbán. Matěj však zůstal stát. Cítil, jak mu v hrudníku tluče srdce v rytmu onoho podivného zpěvu. Neznámý v popelovém plášti udělal jediný krok směrem k bráně a s každým jeho došlapem se krystalový sloup v centru dvora začal rozpadat na tisíce drobných střepů. „Hledejte to, co zůstalo v zemi,“ ozval se hlas, který zněl jako tření kamenů o sebe v hlubokém potoce. Když Matěj mrkl, postava byla pryč. Zmizela v okamžiku, kdy zaválal vítr z protékajících potoků Pochválovský a Vinařický, přinášejíc s sebou vůni starého lesa a zapomenutého železa. Na zemi, přesně tam, kde neznámý stál, ležela malá, kovová spona, která vypadala, že k ní nepatří žádné šaty z jejich doby. Byla stará, zoxidovaná, ale přesto zářila stejným modrým světlem jako pramen. Matěj sponu zvedl. Byla neuvěřitelně horká, až ho pálila do dlaně. Podíval se nahoru k hradišti Dřevíč a pak zpět na svůj pravidelný, uzavřený dvůr. Věděl, že právě teď se něco probudilo. Něco, co v těchto zdech a valech spalo stovky let a teď si vyžádalo pozornost. Schütz von Leupoldsheim později přikázal zdi dvora posílit a přidat k ní ozdoby, aby místo působilo pevněji a bezpečněji. Matěj však věděl, že žádná zeď nedokáže udržet uvnitř ani vně tajemství, které vyvěrá z hloubky země. Dnes, když turisté procházejí kolem opukových zdí a dívají se na dřevěnou loď Archu, netuší, že pod jejich nohama stále tlukte srdce starého hradiště a pramen v centru dvora občas, v tichých hodinách, změní svou barvu na stříbrnou.