Příběh: Zemská stezka
Když se cestou ztratil hlas
Kostelní zvony z Prachatice bily jako varovný signál, ale nikdo jim nevěnovala pozornost. Teprve když se na prahu města rozlil zápach hořícího dehtu a vzduch se naplnil praskotem rozbíjejícího se dřeva, pochopili, že něco není v pořádku. Na Zlaté stezce, tam, kde se cesta stáčela kolem strmých svahů, stál muž s mečem v ruce a mlčel. Jeho tvář byla zakryta pláštěm, ale ruce se mu třásly – ne ze strachu, nýbrž z něčeho, co bylo horší než strach.
„Kdo jsi?“ vykřikl starosta Prachatice, Honza z Hrádku, a posunul se dopředu. Muž neodpověděl. Místo toho zvedl meč a ukázal na cestu za sebou, kde se v dálce tyčily popálené stromy a černý prach stoupal do nebe. „To není naše práce,“ zašeptal Honza a jeho prsty se sepjaly kolem žezla. „Tady nikdo nehoří.“
Muže znali. Byl to Radslav z Domažlic, jeden z těch, kteří chránili stezku před loupežníky. Jenže Radslav byl mrtvý už tři týdny. Viděli ho sami, jak ho odnášeli z pole pod kopcem, probodený šípem. A přece zde stál, jako by ho nikdy nic nedotklo.
„Kdo ti to udělal?“ zeptal se Honza a jeho hlas zněl jako kámen, který se valí po svahu. Radslav opět mlčel, ale jeho ruka se pomalu zvedla a ukázala na cestu, odkud přišel. Ne na Prachatice, nýbrž dál, k horám, kde se stezka ztrácela v mlze. „Tam,“ řekl nakonec, a jeho hlas byl jako šepot listů v zimě. „Tam je někdo, kdo chce, aby nikdo nepříšel.“
A pak se vše změnilo.
Zvonění se přerušilo. Vzduch se najednou stal tlustý, jako by ho někdo naplnil medem. Mužův meč se rozpadl v prachu, ale jeho ruka zůstala vztyčená, ukazující stále stejným směrem. A když se Honza pokusil přikročit, zjistil, že jeho nohy se nepohybují. Nikdo z nich se nepohybl. Dokonce ani dech.
Teprve když se slunce začalo sklánět za hory a stíny se protáhly jako ruce, se všechno vrátilo zpět. Radslava tam nebylo. Zbyla jen černá skvrna na cestě, jako by někdo vyryl kus země a nechal ho zaschnout. A když se Honza naklonil, aby ji prohlédl, ucítil pod prsty něco studeného – kovové, ale ne z meče. Byl to klíč.
Velký, starý klíč, který se vešel do žádného zámku, který znal. Na jeho hlavici byla vyryta mapa – ne města, nýbrž stezek, které nikdo neznal. A v jednom místě, kde se cesty křížily uprostřed lesa, byl nakreslen symbol, který Honza nikdy předtím neviděl: trojúhelník s očima uvnitř.
Od té doby nikdo z Prachatice neodvážil jít tou cestou. Ale někdy, když je noc klidná a vítr fouká ze západu, slyší se šepot. Jako by někdo volal z hlubin lesa: *„Klíč…“* A když se někdo odváží přikročit, najde na cestě další stopu – jako by někdo šel před ním. Ale nikdy nikoho nedohoní.