Příběh: Zengerova transformační stanice
„Vypněte to hned, nebo to vyrazí zevnitř!“ zařval Bedřich a prudce strhl pákov z mosazného panelu. Vzduch v nové budově na rohu ulic Pod Bruskou a U Bruských kasáren byl hustý, nasycený pachov ozónu a horkého kovu, který pálil v krku. Bedřich, s tváří špinavou od mazotu a potem, zíral na hlavní rozváděče. Proud, který měl pohánět pražské tramvaje, se choval nelogicky. Střiky na přístrojích tančily v rytmu, který neodpovídal žádné známé fyzice.
Vedle něj stál mladý pomocník, Jan, a s otevřenými ústy sledoval, jak se po stěnách nově vyvrtaného prostoru šíří modravé výboje. Nebyly to obyčejné jiskry. Tyto světla se nekroutila náhodně, ale tvořila geometrické tvary, skoro jako by ve vzduchu kreslila neznámé mapy. Jan se pokusil vstoupit blíž, ale Bedřich ho prudkým pohybem ruky odtlačil zpět k zdi.
„Kdo tu sakra je?“ zakřičel Bedřich do prázdnoty haly.
V ten moment se zvuk bzučení změnil. Už to nebyl hluk strojů, ale hluboký, vibrující tón, který otřásal samotnými základy budovy. Bedřich pocítil, jak mu brní zuby v dásních. Vteřinu poté se uprostřed místnosti, tam, kde se křížily hlavní přívody, zhmotnil muž. Nebyl to duch, nebyl průsvitný. Měl na sobě šedý plášť, který vypadal, jako by byl utkaný z jemného kovového drátu, a v rukou svíral předmět připomínající velký krystalitický kousek skla.
Muž se nepodíval na Bedřicha ani na Jana. Jeho pohled byl upřený na rozváděče. S naprostým klidem přiložil skleněný předmět k jedné z měděných šin. V okamžiku dotyku zhasla všechna světla v budově. Nastalo absolutní ticho, které bylo až bolestivé. Jediné, co bylo vidět, byl slabý, stříbrný svit vycházející z rukou neznámého návštěvníka.
„To není možné,“ šeptal Jan a jeho hlas zněl v prázdném prostoru křehce.
Neznámý muž konečně otočil hlavu. Neměl oči v lidském smyslu; místo nich měl dvě hluboké, temné díry, ve kterých rotovaly drobné zlaté částice. Nepromluvil, ale Bedřich v hlavě uslyšel jasný, kovový zvuk, jako když dopadne klíč na mramorovou dlažbu. Nebylo to slovo, ale obraz: viděl Prahu, ale ne tu z roku 1932. Viděl budovy, které se vznášely, a proud energie, který tekl ulicemi jako tekuté světlo.
Bedřich se instinktivně vrhl vpřed, chtěl toho muže chytit, nebo mu alespoň vytrhnout ten podivný krystal. Ale v momentě, kdy se jeho prsty dotkly hrubé látky pláště, došlo k prudkému výboji. Bílý záblesk oslepil oba muže a vrhl je proti protilehlé stěně.
Když Bedřich znovu otevřel oči a přestal cítit pachuť mědi v ústech, v hale nebyl nikdo. Světla znovu začala blikat a stroje se vrátily k svému monotónnímu hučení. Jan seděl na zemi a zmateně zíral na místo, kde předtím stál cizinec.
Bedřich vstal a pomalu přistoupil k měděné šině. Tam, kde se krystal dotkl kovu, zbyla malá, dokonale kruhová díra, jako by kov byl v jediný moment vypařený extrémním žárem, přestože okolní povrch byl ledový. Bedřich se dotkl okraje díry a ucítil jemné brnění, které mu přejelo po paži až do ramene.
Nikomu z vedení pražských drah o tom neřekl. Kdo by mu věřil? Že v nové měnírně, v srdci moderní techniky, se objevil někdo, kdo přišel z místa, které ještě neexistuje, nebo z času, který už dávno vypršel. Bedřich však do konce svého života každou noc navštěvoval Klárov. Stával se v tichosti u stěn budovy a naslouchal.
Kdykoliv v dálce zapískala tramvaj, Bedřichovi připadalo, že slyší ten samý kovový zvuk, který mu tehdy zazněl v hlavě. Stále ho trmá otázka, zda ten muž přišel něco opravit, nebo zda v těch drátech nechal něco, co se teprve za mnoho let probudí.
Kdo ví, co stále tleská v tichu těchto zdí, když zhasnou všechna moderní světla.