Příběh: Židovský hřbitov v Českých Budějovicích
„Tady to končí, paní Waldsteinová, dál už není prostor pro nikoho jiného,“ oznámil s tvrdostí v hlase hrobník Samuel a prudce zatloukl železnou bránu za svými zády. Kovový zvuk s unpleasantně ostrou ozvěnou se rozlehlo prázdným prostorem Pekárenské ulice, kde se v roce 1866 teprve usazovaly první kameny nového hřbitova.
Paní Waldsteinová však neodešla. Zůstala stát u mříže, její prsty se křečovitě sevřely kolem látky černého šálu, který jí zakrýval polovicu tváře. Vzduch voněl vlhkou hlínou a čerstvě sekanou trávou, která v chladném vánku připomínala vůně starých knih v zapomenuté knihovně. Její oči, rudé od dlouhého pláče, nehleděly na bránu, ale na čerstvě vykopanou jámu, kde měl být uložen její manžel, David.
Samuel si utřel pot z čela a chtěl odrazit k hrobníkově chalupě, ale žena z náhlího impulsu vykřikla jeho jméno. Hlas jí zněl jako praskání suchých větví v zimním lese. Samuel se zastavil a pomalu se otočil. Viděl, jak žena z rukávu vytahuje malý, stříbrný klíč s neobvykle dlouhým hrotem.
„On slíbil, že mě najde, i když bude pod zemí,“ zašeptala a její hlas se změnil v chladný, téměř mechanický tón. „Řekl, že v Budějovicích je místo, kde se čas zastaví a kde se mrtví mohou znovu mluvit s živými, pokud jim někdo přinese správný klíč.“
Hrobník se ušklíbl. Znal svou práci, znal hlínu i ticho, které následuje za posledním hrstí země. „To jsou jen pohádky pro děti, paní. Tady v Pekárenské ulici platí jen zákon rozkladu.“
Jenže v ten moment se stalo něco, co Samuela přimělo ztuhnout. Slunce bylo stále vysoko, ale stíny mezi novými náhrobky se začaly pohybovat proti směru světla. Černé pruhy se prodloužovaly a kroutily jako živí hadi, až se všechny setkaly právě u hrobu Davida Waldsteina. V tom tichu, které najednou pohltilo i zpěv ptáků z okolních zahrad, se ozval zvuk. Nebyl to pláč ani vítr. Byl to jasný, rytmický zvuk kovového klíče, který otáčí v zámku.
Samuel ztuhl. Pod ním, hluboko v zemi, kde měl být jen tma a ticho, zaznělo cvaknutí. Jako by někdo zevnitř otevřel neviditelné dveře. Paní Waldsteinová pomalu vstoupila do areálu, přestože brána byla zavřená. Samuel přísahal, že neviděl, jak prošla mříží; prostě tam byla, její šaty se nedotkly železa, jako by v tu chvíli nebyla z masa a kostí.
Žena přistoupila k čerstvé hrobce a stříbrný klíč položila na samotný povrch hlíny. Vteřinu poté se země mírně prohnala, jako by v ní někdo z hloubky zevrouchal. Klíč nebyl pohltěn blátem, ale pomalu, milimetr po milimetru, klesal do hloubky, jako by ho někdo zespodu přitahoval magnetem.
„Už je slyšet,“ řekla žena s nepřirozeným úsměvem, který jí nepatřil.
Samuel s hrůzou v očích sledoval, jak se z hrobu začala šířit jemná, modravá mlha. Nebyla to mlha z vody, ale hustý opar, který voněl po starém pergaminu a drahých vonitkách, která se v budějovickém městě tehdy nepoužívala. V mlze se na okamžik rýsoval obrys postavy, která nebyla lidem, ale spíše vzpomínkou na ně. Postava natáhla ruku směrem k ženě, ale v momentě, kdy se měla jejich prsty dotknout, se mlha prudce rozplynula a v areálu nastalo absolutní, hlušivé ticho.
Paní Waldsteinová tam už nestála. Zmizela stejně náhle, jako se objevila. Samuel zůstal sám v prázdném hřbitově, obklopen pouze pískovcovými kameny a chladem, který mu vnikal až do kostí. Když se přivenčil k hrobu, aby zkontroloval, zda tam klíč skutečně zmizel, našel na povrchu země něco jiného.
Ležela tam malá, smaltovaná tabulka s jménem, datem a místem úmrtí, přestože v roce 1866 se žádné smaltované tabulky nepoužívaly a hrob byl čerstvý. Tabulka však nesla datum z doby, která ještě nenastala.
Samuel nikdy nikomu tento incident nevyprávěl, ale do konce svých dnů se odmítal přiblížit k hrobu prvního pohřbeného muže. Věříme, že tajemství toho, kdo skutečně v tu noc v Pekárenské ulici otevřel dveře do hloubky, zůstalo zakopáno v zemi. Jen ty, kteří dnes procházejí mezi starými pomníky, občas cítí ten zvláštní chlad a slyší vzdálené cvaknutí zámku, který neexistuje.