Příběh: Židovský hřbitov v Mikulově
Ocelový ráz kladiva o macevu roztrhl ticho, které se vznášelo nad svahem Kozího hrádku. Mendel ben Avram si otřel čelo špinavým rukávem, čímž si na tváři rozmazal další vrstvu bílého vápencového prachu. Každý nádech ho pálil v hrdle, jako by se mu do plic sypal samotný hřbitov. Kladivo v jeho ruce vážilo jako kus olova a ramena mu těžila pod tíhou dnešní práce. Musel dokončit tento kámen předtím, než slunce úplně zapadne za obzor a stíny z masivní zdi pohltí celý svah.
Vzduch kolem něj zhoustnul. Náhlý podzimní chlad, který nepřicházel od větru, ale zdál se vycházet přímo ze země, mu způsobil husí kůži na zádech. Mendel odložil nástroje a s nárazem srdce, který mu bušil až v krku, vzhlédl k východní cestě. Tam, v šeru mezi starými náhrobky, se pohybovala postava.
Byl to muž v těžkém, tmavém plášti, jehož kroky neudělaly v měkké zemi ani jediné známky. Mendel zaječel, chtěl zavolat, ale hlas mu uvízl v hrdle. Postava nešla jako lidé, kteří se vyhýbají kořenům nebo nerovnostem terénu. Pohybovala se plynule, jako by se vznášela nad mrtvými. Muž směřoval přímo k jižní bráně, ke zděné budově, která stála jako tichý hlídač na okraji hřbitova.
Mendel se rozběhl. Těžké boty mu klouzaly po strmém svahu a prach z cest mu lepil chodidla. Chtěl postavu zastavit, chtěl se zeptat, kdo je a proč se pohybuje po posvátném místě tak neklidně. Když však muž dorazil k masivní zdi, složené z bílého vápence a červených cihel, neudělal nic nečekaného. Neopřel se o ni. Neotočil se. Prostě se do ní vpřed zaklesl a tělo mu zmizelo v tvrdém kameni, jako by zeď nebyla ničím jiným než hustým kouřem.
Mendel narazil do zdi s bolestným nárazem do ramen. Zastavil se, dech se mu zadrhával v hrudi a oči mu pálily. Položil dlaně na povrch cihel. Nečekal chlad kamene, který by měl v tuto roční dobu, ale žár. Zeď byla horká, pulzující, jako by v ní proudila krev místo vody. Pod prsty cítil nepravidelné drážky, které tam před okamžikem nebyly.
Otočil se a spatřil to. U paty zdi, přesně na místě, kde muž zmizel, ležel nový kámen. Nebyla to jen obyčejná maceva. Byl to kus starého, šedavého kamene, který vypadal, že zde leží celá staletí, přestože byl stále teplý na dotek. Mendel k němu klesl na kolena. Na jeho povrchu byly vyryty písmena, která se pod jeho pohledem neustále měnila. Neznámé znaky tančily v šeru a vytvářely tvary, které připomínaly lidské tváře v bolestném křiku.
Z hloubi hřbitova se ozval zvuk. Nebyl to vítr ani šustění listí. Byl to tichý, rytmický šelest, jako když tisíce lidí společně šeptají modlitbu, kterou nikdo nesmí slyšet. Mendel se podíval kolem sebe, ale náhrobky stály v naprostém klidu. Jen ten horký kámen pod jeho rukama připomínal, že realita se právě rozbila.
Když se druhý den ráno vrátil s dalším nástrojem, místo, kde v noci ležel neznámý kámen, byla jen prázdná, hladká zem. Zeď byla opět jen studenou, nehybnou hradbou z vápence a cihel. Ale Mendel ben Avram už nikdy nepracoval v tichu. Každý úder kladiva mu připomínal ten jeden, neuvěřitelný okamžik, kdy hranice mezi životem a věčností přestala existovat.
Dnes tam stoji stejné zdi a stejné kameny, ale nikdo neodváží odvahu hledat místo, kde se svět protnul s něčím, co nedokáže pojmout lidský rozum.