Příběh: Židovský hřbitov v Prčici
„Kde jsi to schoval, starej blázne, kde jsi to schoval!“ řval Jakub a tasil z pasu krátký nůž, kterým zběsile sekal vysokou trávu u rybníka Pabiánek. Vzduch byl hustý a lepkavý, voněl po hnijícím rákosí a blížícím se bouřkovému zátahu. Jakubův dech byl krátký, v krku měl sucho a v očích mu plály plameny chamtivosti. Hnal se k nízké zdi, která obklopovala tichý, čtyřúhlý prostor, kde v zemi spali ti, kteří mluvili jazyky cizí tomuto kraji.
U kované brány s kovovými hvězdami stál muž s hrbem, kterého v Prčicích znali jen jako Starého Šimona. Šimon nebyl z místních, přišel odsud, odkud přicházely modlitby v cizích písmenech, a v rukou svíral starý, vyblý pergamen. Jakub ho přejel ramenem a srazil ho do prachu. Šimon se však nebránil. Jen se zpod pramenů šedých vlasů podíval na Jakuba s výrazem, který nebyl strachem, ale spíše hlubokým soucitným úsměvem.
„Hledej v kameni, který mluví dvěma jazyky, Jakube,“ zachrastil Šimon hlasem, který zněl jako drcení suchého štěrku. „Ale pamatuj, že některé věci jsou vzkázány pro ty, kteří už nedyší.“
Jakub ho ignoroval. Vrazil do prostor hřbitova a začal zběsile přejíždět dlaní po chladných plochách stél. Prsty mu klouzaly po hrubém pískovci, po rytých řádcích, které nedokázal přečíst. Hledal schránku, o které slyšel v hospodě – mýtus o zlatém klamu, který měl jeden z příchodů zakopat do země předtím, než ho pohltil hrob. Vzduch náhle ztichl. Ptáci přestali zpěvovat a nad rybníkem se rozprostřela nepřirozená, těžká mlha, která pohltila oboď zdi.
Zastavil se u jedné ze stél, která vyčnívala z trávy jako zlomený zub. Byla jiná. Zatímco ostatní šeptaly v kombinaci němčiny a cizích znaků, tato mlčela. Byla vyrytá pouze v jednom, tajném písmu, které vypadalo jako řetězy z kapek a čar. Jakub pocítil, jak mu pod prsty v kameni něco pulzuje. Nebylo to teplo, byl to rytmus, pomalé a hluboké tlukotí srdce, které by mělo být dávno utišeno.
„Tady to je,“ vydechl a začal hrob vykopávat. Země byla černá a vlhká, lepil se mu prach k nehtům. Po hodině tvrdé práce, když už slunce zmizelo za obzorem a svět obklopila modrá tma, narazil kovovou hranou lopaty do něčeho tvrdého. S prudkým vzrušením vytáhl z hlíny malou železnou skříňku.
Když ji s třesoucími se rukama otevřel, nebylo v ní zlato. Nebyly v ní ani drahokamy. Uvnitř ležela jediná věc: zrcadlo z černého skla, obalené v hedvábí, které bylo stále čisté, jako by ho tam vložili před minutou. Jakub do něj pohlédl. Ale v černém skle neviděl svůj vlastní obličej. Viděl ulici Prčic, jak vypadá za sto let. Viděl lidi v podivných oděvech, viděl prázdné domy a viděl sám sebe, jak stojí na tom samém místě, ale jako stín, který už nemá jméno ani hlas.
V tu chvíku pocítil na rameni ledový dotek. Otočil se, ale za ním nebyl nikdo. Jen ticho hřbitova a vzdálený zvuk vody z Pabiánků. Šimon byl pryč, brána byla zavřená a Jakub zjistil, že už neví, kudy se vrací do města. Cesty, které znal, zmizely v mlze. Zůstal jen on, černý odlesk v zrcadle a řady kamení, které ho obklopily jako tichí svědkové.
Když ho druhý den ráno našli místní, ležel v bezvědomí u té jediné stély, která byla psána pouze v hebrejštině. V rukou pevně svíral prázdný kus hedvábí. Zrcadlo bylo pryč, ale na Jakubově čele byl vypálený znak, který nikdo z Prčic nedokázal přečíst, a on sám už nikdy nepromluvil ani jediným slovem.
Kdo dnes přejde branou s hvězdami a přiloží ucho k chladnému pískovci, možná uslyší, jak v hloubi země stále tlukte srdce, které čeká na toho, kdo dokáže rozluštit mlčení jediného kamene.