Příběh: Židovský hřbitov ve Velkém Meziříčí
Zemní hlína pod nehty pálila víc než žhavé uhlí, když Šimon ryl do stráně za řekou s takovou zuřivostí, jako by chtěl prokopat celou zem až na její odvrácenou stranu. Vzduch voněl tlejícím dřívím, podzimním chladem a ostrou močí vyděšeného kozla, kterého kabát odložený na kořenech hlohu vynesl do téhle pustiny spolu s ním. Nebyl to obyčejný hrob, co zde měl vzniknout na příkaz starších, ale nové útočiště pro mrtvé, o nichž se v městečku pod kostelem nesmělo mluvit nahlas.
Voda v řece Oslavě hlučela pod svahem temným, monotónním hlasem a šířila kolem sebe vlhkou mlhu, která se Šimonovi lepila na zpocené čelo a stékala do vousů. Z ničeho nic se rýč s kovovým skřípěním zaryl do něčeho tvrdého. Nebyl to kámen z vysočinské půdy, jaký by člověk čekal na každém kroku. Zvuk to byl dutý, téměř kovový, jako když se zbraní narazí na starou plechovou rakev nebo okovanou truhlu pohřbenou hluboko před lety. Šimon zatajil dech, hruď se mu divoce zvedala a spouštěla v rytmu zběsilého tlukotu srdce. Odložil nástroj a začal hrabat holýma rukama, špinavé nehty se mu třásly, až nakonec odkryl okraj něčeho, co v matném světle pozdního odpoledne vypadalo jako hladká kamenná deska.
Nebyl to však obyčejný balvan. Na jeho povrchu se ve slabém svitu rýsovaly hluboké zářezy lidské ruky, písmena cizího, starého jazyka, který nikdo z křesťanských sousedů v celém kraji neuměl přečíst. A přece to místo bylo liduprázdné, neboť tento kousek země teprve dnes poprvé přijímal lidské doteky a vyhrazená ohrada z čerstvě káceného proutí se teprve rodila pod rákosím. Kde se tu vzal starý kámen s nápisem, když v této stráni ještě včera rostly jen plané trny a kořeny šípků?
Šimon ucítil v zátylku mrazení, které nemělo nic společného s podzimním větrem vanoucím od Bezděkova. Zvedl hlavu k hřebenu stráně a v té chvíli uslyšel kroky. Nebyly to kroky živého člověka, který by šel s nákladem dřeva nebo hnal dobytek z pastvy. Znělo to jako těžké, šouparavé nohy v promočených botách, které se zastavily kousek nad ním, v místech, kde měl stát teprve budoucí vchod.
Kdo tam stojí, vykřikl Šimon do prázdna, ale jeho hlas se okamžitě ztratil v šumu tekoucí vody a šelestu opadávajících listů.
Otočil se zpět k vykopané jámě a krev v něm stydla. Na kamenné desce, kterou před malou chvílí sám odkryl z hlíny, ležela čerstvá, ještě teplá bílá rukavice. Patřila muži, který včera zmizel beze stopy z domku u náměstí, ačkoliv jeho kabát byl nalezen zamčený uvnitř pevně zapřených dveří. Nikdo nedokázal vysvětlit, jak se mohl dostat ven, natož pak sem, na opuštěnou stráň, kde ještě nikdo nebyl pochován.
Šimon utekl zpět do města a nechal rýč ležet v nedokončené jámě. Městečko spalo pod hradbami tichým spánkem, ale v okně opuštěného domu u řeky ještě celou noc blikalo slabé světlo. Kámen na stráni tam zůstal stát i v dalších staletích, odolal mrazům, vichřicím i dějinám, které tudy prošly jako splašené stádo. Kdo tehdy v roce 1650 položil bílou rukavici na nejstarší desku místa, jež mělo teprve vzniknout, to ukazuje jen tichý vánek nad řekou Oslavou těm, kdo se odváží vystoupat nahoru a podívat se macevám do tváře.