Příběh: Žilkova vila
„To není možné, Františku, ty vitráže dnes svítí jiným světlem!“ vykřikl Tomáš, když prudce otevřel dveře do předsíně a málem srazil k lístku z papíru své vlastní boty.
František Žilka ani nenahledl od svých listů. Seděl u stolu, za ním se tyčila stěna s barevným sklem, kde se v zapomenutém tanci proplétal páv, větve stromu a neznámé květiny. V místnosti vonělo po starém papíře, včelím voskem a mírně nasládlým vínem, které stoupalo z hlubokého sklepa, kde v chladu zrálo ovoce z okolních vinic. Světlo, které pronikalo sklem, však nebyla pouhá hra slunce. Bylo to syté, téměř tekuté zlaté světlo, které dopadalo na podlahu v tvarech, jež neodpovídali žádnému z rámu okna.
Tomáš, bývalý student z Prahy, stál s otevřenými ústy. Jeho pohled přemítal z bílých sloupců vchodu až k modrým kachlím, které se v tom podivném záři třpytily jako drahokamy.
„Podívej se na ten páví ocas,“ zašeptal Tomáš a přistoupil blíž k oknu ve tvaru varhan. „On se hýbe. Přísahám ti, že se hýbe.“
František konečně vzhlédl. Jeho tvář byla klidná, ale v očích měl zvláštní jiskru. Vstal a pomalu přistoupil k brándu. Právě v tu chvíli se zvenku ozvalo tiché cvaknutí řetězu a zvuk kol a pneumatik na cestě. Do dvora vjel muž na jízdním kole, zaprášený z cesty z Prahy, s čelem zrudlým od větru a v očích s hlady po pravdě. Byl to Masaryk.
„Přijel jsi včas,“ řekl Žilka tichým hlasem, aniž by se k němu otočil. „Právě se děje něco, co neumíme pojmenovat.“
Masaryk vstal z kola a s úžasem pohlédl na fasádu domu, která v tom odpoledním žáru působila jako kousek jihu přenesený doprostřed Mělníka. Vstoupil dovnitř a okamžitě ztumlil svůj krok. V předsíně vládlo ticho, které nebylo prázdné, ale napjaté, jako by vzduch byl tvořen z neviditelné struny.
Všichni tři pak mlčky sledovali, jak se zlatý odlesk z vitráže začal oddělovat od stěny. Světelný tvar, připomínající ptačí křídlo, se pomalu vznášel vzduchem k vyřezávanému dřevěnému zábradlí schodů. Nebyl to prach v paprscích slunce, nebyl to hmyz. Byl to čistý obraz, který se v prostoru materializoval a následně zmizel v prázdnotě chodby vedoucí do horního patra.
„Kdo to byl?“ vyhrkl Tomáš a jeho hlas se zlomil.
František Žilka jen lehce pokrčil rameny a pohlédl na své přátele. „Tento dům byl postaven s láskou, která přesahuje rozum. Možná jen vnímáme ozvěny toho, co se zde má stát, nebo co zde už dávno zůstalo.“
Masaryk, muž logiky a řádu, se přiblížil k oknu a dotkl se prstem chladného skla. Cítil, jak mu pod prsty vibruje jemný proud, jako by dům dýchal. V ten moment se světlo vracelo do normálu, páv na vitráži opět ztuhl v nehybném gestu a zlatá tekutina zmizela.
Všichni tři se navzájem podívali. Žádný z nich nepromluvil. Věděli, že právě byli svědky něčeho, co nelze zapsat do žádné knihy ani vysvětlit kázáním. Žilka je pak pozval do sklepa na pohár vína, ale Tomáš už neviděl sklenice. Viděl jen ty prázdné schody a cítil, že tam nahoře, v tichu bílých stěn a barevných skel, zůstal někdo, kdo nehledá cestu ven, ale čeká, až ho někdo znovu najde.
Když Masaryk odjížděl zpět do Prahy, v jeho mysli nezněly slova kázání, ale obraz zlatého křídla v bílé předsíně.
Kdo dnes v tichu Nové ulice přiloží ucho k tlustým zdům vily, možná zaslechne, jak se v prázdných chodbách stále ozývá tiché plapota pávího ocasu, který nikdy neodletěl.