Příběh: Zlatá hvězda
„Ustupte, vy hlupáci, nebo vám ty klíče vrazím do hrdel!“ zakřičel Matěj Preittenberger a s prudkým pohybem rozrazil těžká dubová vrata, která s hlučným skřípěním vysekala prach z podlahy. Vzduch v sálech domu, který lidé znali jako Mirotický, byl hustý a chutnal po starém prachu a vlhkosti ze sklepů. Matějovými botami dopadalo těžké echo, zatímco za ním v tichosti stál jeho syn s rozhořekýma očima.
V domě bylo ticho, ale nebylo to ticho prázdné. Bylo to ticho očekávání. Matěj se zastavil uprostřed místnosti, kde se nad hlavami klenuly masivní kamenné oblouky, a zvedl ruku. Světlo z pouhého lampionu vrhalo na stěny dlouhé, tančící stíny, které vypadaly jako prsty snažící se dopadnout na stropy.
„Tady to je,“ zašeptal Matěj a z pohledu lampionu se zaleskla mosazná lapačka v rohu místnosti. Ale on ji nehledal. Jeho zrak byl upřen na stěnu, kde se v barokním stylu kroutaly zdobné římsy. Prsty se mu třásly, když začal hmatat po spárách mezi kameny. Hledal něco, co mu v dopisech zanechal otec, něco, co nemělo být nalezeno žádným z městských úředníků ani sousedů z rybářských domů.
Najednou se ozval zvuk. Nebyl to hluk z ulice ani windání větru v loubích. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako by někdo v hloubi domu pomalu táhl těžký řetěz po kamenné dlažbě. Matěj ztuhl. Syn za ním popadl otce za rameno a tasil krátký nůž.
„Otče, slyšíš to? Tady není nikdo, přece jsme zamkli všechny dveře!“
Matěj neodpověděl. Jeho prsty právě nahmataly vyčnívající kámen. Jedním prudkým trhnutím jej vytáhl ven a z otvoru vyrazila proudová vlna mrazivého vzduchu, která v místnosti okamžitě zhasla lampion. Temnota byla absolutní, hustá jako černé plátno. V tu chvíli se zvuk řetězů zastavil přesně před nimi.
V tichu, které následovalo, se ozval hlas. Nebyl to křik ani šepot, ale zvuk, který zněl jako tření dvou suchých kamenů o sebe. Hlas nevyslovil slova, ale jméno. Vyslovil jméno Matějovy matky, která zemřela před deseti lety v jiném městě, daleko od Třeboni.
Matěj v panice zapálil nový knot. Světlo se rozlilo po místnosti a on s hrůzou zjistil, že na podlaze, tam, kde předtím nebyl žádný stopa, nyní leží čerstvá, vlhká hromada rybích šupin a sliz, přestože nejbližší rybník byl za zdí a nikdo z obchodníků s rybami do domu nevstupoval.
„Kdo jsi?“ vyhrkl Matěj a jeho hlas zněl slabě.
Od odpovědi bylo však pozdě. Ze stěny, kde se nacházela tajná schránka, začal vytékat hustý, černý olej, který se nešířil jako voda, ale lezl po zdi vzhůru, proti gravitaci, jako by ho něco shora táhlo. Olej začal tvořit tvar. Nebyl to člověk, ale geometrický obraz, který připomínal hvězdu s příliš mnoha rameny.
Matěj se vrhl k otvoru, aby do něj něco vrátil, nebo možná aby zjistil, co je uvnitř, ale vteřinu předtím, než jeho ruka pronikla do tmy, se dům otřásl. Nebylo to zemětřesení. Byl to pocit, jako by celá budova nadechla. Všechny dveře v domě se současně zabouchly s takovou silou, že z oken vyletěly skla.
Když se o hodinu později do domu probili sousedé, našli Matěje a jeho syna sedět na podlaze v naprostém omráčení. Nebyli zranění, ale oba mlčeli. Matěj v ruce svíral malý, starý klíč, který v té chvíli začal v jeho dlani rudě žhnout, i když nebyl v ohni.
Olej na stěně zmizel. Rybí šupiny zmizely. Zůstal jen ten klíč a pocit, že dům už není jen z kamene a dřeva, ale že v něm bydlí něco, co nemá jméno. Matěj ten klíč nikdy nepoužil a nikdy ho nikomu neukázal, až do své smrti.
Když dnes lidé procházejí kolem tichých klenb Zlaté hvězdy, možná cítí ten zvláštní chlad, který nepatří do místnosti, a možná slyší v dálce zvuk řetězů, které nikdo netáhne. Klíč zůstal v rodové linii, ale nikdo už nepamatuje, který zámek ve zdejších zdech měl otevřít.