Příběh: Zlatokorunský dům
Václav z Rovného prudce přítlačil těžké dubové dveře k zárubni, až v celé síni zazvonilo. Prsty měl od mrazu ztuhlé a šedé od prachu, který stoupal z rozestavěných stěn. Vzduch v kapli voněl po čerstvé vápence a vlhkém kameni, který vyzařoval mrazivý chlad, pronikající až k kostem. Václav se zastavil uprostřed místnosti a zvedl pohled k žebrové klenbě, která se nad ním kroutila jako kamenný květ. Právě zde, v srdci svého nového stavení, cítil, že něco není v pořádku.
Uprostřed prázdné kaple stál muž. Neměl na sobě žádný plášť, jen prostou šedou tuniku, která mu v šeru skoro splývala s barvou pískovce. Nestál však jen tak; prsty přitlačoval k holé zdi kousek dřevěného uhlí a s horečnatou rychlostí kreslil linie, které Václavu nedávaly žádný smysl. Byly to geometrické tvary, zvláštní stíny a tváře, které vypadaly jako zrcadlové odrazy skutečnosti.
Kdo jste a proč zde v noci tajně pobýváte? zakřičel Václav a ruka mu automaticky sklouzla k rukojeti dýky u pasu.
Muž se ani neotočil. Pokračoval v kreslení a jeho hlas zněl jako šustění suchého listí po kamenné dlažbě. Vidím to, co bude, pane kancléři. Vidím stěny, které budou mluvit obrazem, a tváře, které budou z kamene hlídat tento dům, i když už dávno nebudou dýchat.
Václav udělal prudký krok vpřed, aby neznámého chytil za rameno, ale muž se bleskově odklonil. Jeho pohyby byly plynulé, téměř nadpřirozené. Ukázal prstem na prázdný prostor nad vstupním portálem, kde byla jen hladká plocha kamene. Tam bude stát opat, ztuhlý v mramoru, a bude sledovat každého, kdo vstoupí do tohoto domu. Bude vidět vaše hříchy i vaše naděje, i když ho sem přivedou až za stovky let.
Václav z Rovného ztuhl. V místnosti se najednou rozlehlo ticho tak hluboké, že slyšel vlastní zrychlený tep v spáncích. Podíval se na stěnu, kde muž kreslil. Uhlí zanechal za sebou složité vzory, které připomínaly sgrafita, ale taková, jaká v té době v Krumlově nikdo neznal. Byly to vřetena, krystaly a podivné postavy, které se zdály v šeru svící pohybovat.
Kde jste se o tom dozvěděl? Jak můžete vědět, co bude za stovky let? vyrazil Václav a popadl mu zápěstí.
VHleďte do hloubky klenby, odpověděl muž a poprvé se na něj podíval. Jeho oči nebyly modré ani hnědé, ale měly barvu starého stříbra, které ztratilo svůj lesk. My nejsme hosté v čase, pane kancléři. My jsme jen ozvěny toho, co se stalo a co se stane.
V ten moment Václavovi vyklouzla svíce z ruky a s tichým žuchnutím dopadla na zem. Plamen na okamžik osvětil celou kapli v jasném záblesku a pak zhasl. V naprosté tmě Václav slyšel jen tiché, rytmické dýchání, které nepatřilo jemu. Když po několika sekundách znovu zapálil knot, byl v kapli sám.
Uhlí na stěně byl pryč. Ze zdi nezbylo ani stopa po kresbách, jen čistý, chladný pískovec. Václav však pocítil pod prsty na místě, kde před chvílí stál neznámý, zvláštní teplo. Jako by tam zůstal otisk něčeho, co do tohoto světa nepatřilo.
Václav z Rovného dům dokončil, vložil do něj svou moc a své peníze, ale do konce svých dnů už nikdy nespal v pokojích nad tou kaplí. Každý večer, než zamkl lomený oblouk vstupního portálu, se zastavil a hledal v prázdném prostoru nad hlavou tvář opata, který tam v jeho době ještě nemohl být.
Ačkoli se dům měnil, vrstvy času přikryvaly gotické klenby renesančními barvami a barokními tvary, onen stříbrný pohled zůstal v kamenech zakletý. Kdo dnes projde pod klenbami a přiloží ruku k chladné zdi v hloubi domu, může pocítit ten samý neznámý žár, který kdysi zastavil srdce kancléře.