Příběh: Zvoleněves
Když Markéta z Března rozbila sklenici vina, rozlila se po dlažbě nejen červená tekutina, ale i slova, která se vrátila jako echo z minulosti.
„Ty jsi lhářka, jako všechny ženy tvé krve!“ Hlas Jindřicha Žejdlice z Šenfeldu se rozléhal v sále, kde se stropy zdály tísnit ještě více než obvykle. Dým z vyhasínajících svíček se vinul kolem fresky svatého Jana Nepomuckého, jejíž tvář se zdála sledovat každý jejich pohyb. Markéta neodpověděla. Místo toho si otřela ruku o šat a vzala z kamenného parapetu malý kousek pergamenu, který tam před chvílí schovala. Papír, na němž byl vyryt znak rodu Mylnerů, se jí držel v prstech jako poslední důkaz, že svět mimo tyto zdi ještě existuje.
„Co ti to tam máš?“ Jindřich se přiblížil, jeho boty zaklepaly na kamenné schody. Markéta se nehýbala. „Píše se tu, že panství patří teď *jemu*.“ Ukázala na pergamen, ale neposunula ruku. „Petrovi Mylnerovi. Tvému bývalému hostu, kterého jsi prodal jako otroka.“
Jindřichovi prsty se stáhly do pěsti. „To je lež! Ten majetek padl do konfiskace, jako všechno ostatní po Bílé hoře. A ty bys měla vědět, že ženy jako ty –“ Zastavil se. Vzduch v místnosti náhle ztěžkl. Někde v dálce zaklepal studánkový dům, jako by i on věděl, že se blíží něco, co nelze vrátit.
Markéta pergamen roztrhala na dvě poloviny. „Petr Mylner je naživu. Utekli jsme spolu před třemi lety, když jsi ho nechal zavřít do věže. A teď, když se vrací, chce si své vzít zpět.“ Jindřich zrudl. „Ty ho miluješ. To je to, co ti vadí, že?“
„Ne.“ Markéta položila druhou polovinu pergamenu na zem a nastoupila na ni. „Vadí mi, že ty jsi zabil jeho otce. Vadí mi, že jsi nechal hořet tvrz, když jsem tam byla uvězněna. Vadí mi, že jsi mi slíbil, že mě necháš odejít, ale teď mě chceš vydat za muže, kterého nenávidím.“ Skok byl krátký, ale dostatečný. Když se Jindřichův úder zardoubil o prázdno, Markéta už stála u otevřeného okna, odkud vedla úzká cesta ke studánce – a odtud dál, k lesu, kde ji Petr čekal.
---
Dva týdny později, když vojáci císařské armády obléhali Zvoleněves, našli v zámku jen prázdné komnaty a na stěně nad krbem výkres – ruku v ruce srdce, jedno s erbem Žejdliců, druhé s Mylnerovým znakem, který nikdo neznal.
Petr Mylner přišel o týden později. Přišel v noci, když se zámku chytily plameny – buď z úmyslu, nebo z náhody. Markéta ho čekala u studánky, kde mu podala vodu z dřevěného džbánu. „Proč jsi přišel?“ ptala se. „Věděla jsem, že tady budeš hořet.“
„Protože jsem chtěl vidět, jak to vypadá, když něco, co miluješ, spálíš.“ Jeho prsty se dotkly její tváře. „Ale ty jsi tu byla vždycky. Jako ta freska.“ Ukázal na zámek, kde se nad plameny tyčily kontury svatého Jana – jeho ruce vznášející se nad vodou, jako by držely něco, co nelze uchopit.
Markéta se usmála. „A teď už nic nezbývá. Jen popel a vzpomínky.“
„Ne.“ Petr jí podal kousek pergamenu, který vytrhl z knihy. „Nebylo to nic. Bude to naše.“
Na papíru byl nakreslen zámek – ale ne takový, jaký ho znali. Byl to zámek s novými věžemi, s zahradou plnou růží, se studánkou, u které by každé jaro čekali jeden na druhého. „Když to bude hotovo, pojedeš za mnou do Prahy,“ řekl. „A já ti ukážu, že i z popela něco může vyrůst.“
Markéta se podívala na hořící věže. Někde v hlubinách zámku zaklepal studánkový dům, jako by se probouzela paměť místa. „A co když nechci?“ zeptala se.
Petr ji objal. „Pak tu zůstaneme. A budeme čekat, až ho někdo obnoví.“
Když se ráno probudili, byl zámek jen hromadou uhlí. Ale v ruce Markéta držela kousek pergamenu – a na něm, mezi popelovými zbytky, se leskly slova: *„Zvoleněves nikdy nespatří, co jsme tu neviděli.“*