Příběh: Zvonička (Holčovice)
„Drž se pevně, ty hlupáku, nebo tě ten vítr srazí až k samotným kořenům!“ zakřičel Matěj a pevně sevřel dřevěné prkno, které pod jeho prsty vrzalo a chvílemi syčelo v prudkém proudu vzduchu.
Kolem nich se rozprostíral nekonečný mořský prostor z hustých smreků, které se v dálce vlnily jako šedá voda. Byli vysoko, v patře dřevěné věže, kde se vzduch chvějil chladem a páchlo to po starém smolí a vlhkém dřevě. Matěj cítil, jak mu pod nohama vibruje celá stavba, jako by věž byla živým tvorem, který se bránil útoku bouře. Vedle něj se třásl mladý Jakub, jehož prsty bíle svíraly hrany okna s dřevěnými žaluziemi. Jakub se nesměl dívat dolů, ale pohled na krajinu, která se pod nimi rozprostírala, byl v tuhle chvíli jedinou věcí, která mu bránila v pádu.
„Musíme ho najít, Matěji! Pokud ho nenajdeme teď, zmizí s ním všechno!“ Jakubův hlas zněl slabě, skoro jako šepot, který vítr okamžitě odnesl pryč.
Hledali kovový předmět, který měl být ukryt v konstrukci věže, v místě, kde se dřevo setkávalo s kovem. Byla to věž z obce, která už dávno přestala existovat v mapách i v lidech, ale tato dřevěná strážce stále stála a v jejích stěnách zůstalo tajemství. Matěj se šplhal výš, až k samotnému vrcholu, kde plechová střecha s křížem v špičce tloukla do rytmu hromů. Prsty měl ztuhlé a studené, ale v hlavě měl jediný obraz: tvář muže, který jim tuto cestu ukázal.
„Koukej sem!“ vykřikl Matěj a ruka mu narazila do prázdného prostoru, kde měl být zvon.
Prázdnota. Věž byla němá. Bez svého srdce z kovu působila jako vyprázdněná skořápka, která jen čekala, až ji čas definitivně pohltí. Právě v ten moment se v úzkém okenním otvoru objevila postava. Nebyl to žádný z nich. Byl to muž s tvrdým pohledem a rukama, které znaly práci s dřevem i s lidmi. Josef Škrla stál tam, jako by tam byl od nepomalu, a pozoroval je s klidem, který v tomto chaosu působil děsivě.
„Hledáte něco, co už dávno mlčí,“ řekl Josef a jeho hlas přehlušil i hřmění nad nimi. „Tato věž nepřežila proto, aby v ní hledali poklady, ale aby připomínala, že i to, co je smazáno ze země, může znovu začít dýchat, když ho někdo zachrání z ohně.“
Matěj ztuhl. Mezi ním a Josefem byla jen pár centimetrů dřeva a propast hluboká desítky metrů. Vítr v tu chvíli prudce změnil směr a oba muže přitlačil k sebe. V tom krátkém dotyku Matěj pocítil zvláštní jistotu. Josef nebyl nepřítel, byl strážcem. Mužem, který věděl, že dřevo z Adamova nesmí shořet, že každá prkénce deštěného opláštění je jako stránka z knihy, kterou nikdo nesmí dopisovat.
„Proč jste nás pustil nahoru?“ vydechl Matěj a snažil se vyrovnat svůj dech.
„Abytste pochopili rozdíl mezi vlastněním a péčí,“ odpověvěl Josef a ukázal rukou k obzoru, kde se mísily barvy nadcházejícího večera. „Kdo chce jen vzít, ten uvidí jen prázdné místo po zvonu. Kdo chce chránit, ten uvidí krásu v tom, že věž stále stojí, i když je němá.“
Jakub se konečně odvážil pohlédnout z okna. Viděl krajinu, která vypadala jako rozbité zrcadlo, a věž, ve které se právě nacházeli, byla jediným pevným bodem v tomto rozkolísaném světě. Matěj pocítil, jak z něj vyprchá touha po hledaném předmětu. Všechno, co hledali, bylo v té chvíli nepodstatné. Důležitá byla ta chvíle ticha uprostřed bouře, setkání s člověkem, který dokázal přenést kus historie z jednoho místa na druhé, aby ho zachránil před zapomněním.
Když sestupovali dolů, dřevo pod nimi už nevrzalo hrozivě, ale spíše přimělo k zamyšlení. Josef Škrla za nimi zavřel těžká dveře a nechal je stát v tichu venkovského dvora. Matěj se ještě jednou ohlédl nahoru k plechové střeše. Věž tam stála, vytržená ze svých kořenů, ale přesto hrdá.
Kdo jednou vyhlídne z jejíchtěch tichých oken, už nikdy neuvěří, že něco může být navždy ztraceno.