Starý albrechtický zámek stával ve Městě Albrechticích západně od autobusového nádraží a byl přímým pokračovatelem středověké tvrze, jejíž dějiny sahají do 14. století. Dnes po něm nezůstala žádná viditelná stopa — přesto jeho příběh patří k nejpestřejším v celém regionu.

Nejstarší zmínka o Albrechticích pochází z roku 1377, kdy jsou uváděny jako majetek Linharta z Rovna. Zda tehdy stávala tvrz, která zámku předcházela, není historicky doloženo — předpokládá se však, že přibližně v té době přebrala funkci hradu Luginslandu. Na začátku 15. století získal panství slezský rod Stošů z Kounic a roku 1429 na albrechtické tvrzi pravděpodobně upsal císař Zikmund Půtovi III. z Častolovic 400 kop grošů.

Za česko-uherských válek podpořil Jiří Stoš z Kounic krále Jiřího z Poděbrad. Na konci srpna 1474 tvrz vypálilo uherské vojsko, Jiří Stoš byl zajat a o jeho propuštění se musel přimlouvat vratislavský biskup Rudolf z Rüdesheimu. Panství poté zůstalo ve vlastnictví uherského krále Matyáše Korvína. Od roku 1492 je spravoval Adolf Mrakota ze Studnice, který téhož roku obdržel od uherského krále Vladislava Jagellonského pro sídlo městská práva — od té chvíle nese název Město Albrechtice. Od roku 1498 panství vlastnil Arnošt Mrakota ze Studnice a roku 1503 je přebral Jan Sup z Fulštejna.

Renesanční zámek pak vznikl jako zcela nová stavba na půdorysu původní tvrze s částečným rozšířením. Roku 1582 jej zdědila Alžběta Supová z Fulštejna a po ní její syn Jan Kryštof z Valdštejna, který se v letech 1618–1620 během stavovského povstání postavil proti císaři. Po Bílé hoře byl vyhnán ze země a zkonfiskovaný majetek postoupil císař Ferdinand II. roku 1622 arcivévodovi Karlovi, biskupu vratislavskému a brixenskému a velmistru řádu německých rytířů. Ten jej roku 1623 přenechal jezuitům, kteří panství drželi až do zrušení řádu v roce 1773. Za jejich správy byly na zámku provedeny pouze drobné barokní úpravy.

Po zrušení řádu přešel zámek do majetku Studijního fondu nadačního. Roku 1824 jej odkoupil Karel Traugott Skrbenský z Hříště, ale již roku 1825 jsou novými vlastníky opavští podnikatelé Vincent Tlacha a Vincent Keil, kteří tehdy vlastnili i Ondřejovice. Ti nechali ve městě postavit nový zámek a starý pronajali státu. Stát jej využíval nejprve jako vojenské skladiště, poté zde byl zřízen Slezský zemský ústav pro choromyslné (1873–1889), v devadesátých letech 19. století Slezská zemská polepšovna a nakonec byty. Roku 1945 přišli potomci Vincenta Tlachy o zámek na základě Benešových dekretů; objekt pak využíval státní statek a ČSAD. Roku 1956 bylo zničeno opevnění a roku 1980 byl zchátralý zámek definitivně zbořen.

Pokud jde o podobu stavby, šlo o patrovou čtyřkřídlou budovu, která byla pozoruhodná spíše svým opevněním než architektonickým výrazem. Tvořil jej dvojitý příkop, mezi jehož rameny se nacházel val. Korunu valu spojoval na západní straně s budovou úzký spojovací trakt. Uprostřed ramen vnějšího příkopu se na vstupní straně nacházely dva až čtyři zemní rondely, které lze interpretovat jako barbakán.

Dnes po starém zámku nezůstala žádná dochovaná architektonická stopa. Pro zájemce o historii regionu je přesto osud tohoto sídla poutavý: objekt, který přežil uherský vpád, protireformační konfiskaci i jezuitskou správu, podlehl nakonec postátňování a zanedbanosti 20. století.