Sklářská huť Jakub se rozprostírá v osadě Tasice na pomezí Kraje Vysočina a Středočeského kraje, přibližně deset kilometrů od Ledeče nad Sázavou. Jedná se o registrovanou národní kulturní památku a zároveň exemplární doklad dlouhé tradice sklářství v Posázaví. Areál je jedinečný tím, že zahrnuje budovy stavěné od konce 18. století až do konce 20. století pro postupný vývoj sklářské výroby. Nejzáhubnější na pamětihodnosti hutě je dodržování tzv. teorie posledního dne – všechna podstatná výrobní zařízení a nářadí jsou stále přítomna na místech, kde byla v čase ukončení výroby, což umožňuje návštěvníkům autenticky sledovat, jak se sklo vyrábělo.

Stavba sklárny byla formálně povolena 3. ledna 1789 Českou zemskou gubernií Ledečskému panství. Reálný začátek výroby souvisí s nájemní smlouvou uzavřenou 31. května 1796 mezi Ledečským panstvím a huťmistrem Ferdinandem Čapkem, který na vlastní náklady hutě vybudoval a v červenci 1796 ji zahájil provozovat. Od roku 1821 ji vedl skelmistr Josef Hofman a jeho bratr Antonín, kteří se zaměřili na výrobu bílého křišťálového dutého skla a zdobených lustrů. Dodnes se v kostele Zvěstování Panny Marie v nedalekých Bohdanči nachází křišťálový lustr z tehdejší produkce. Přestavba hutě na její současnou podobu proběhla v letech 1821–1825.

Od roku 1844 sklárnu pronajímala obchodní firma Lazar Pick a synové, přičemž vedení převzal skelmistr Ignác Rückl, člen slavného sklářského rodu. Od roku 1860 se Rückl stal majitelem a vést sklárnu dále také jeho syn Josef. Rod Rücklů zde vedl výrobu více než sedmdesát let, až do roku 1918. V průběhu 19. století se huť postupně modernizovala – začátkem osmdesátých let byla zavedena práce se brusením skla a postavena brusírna, roku 1897 sklárna přešla z přímého topení dřevem na moderní generátorový plyn ze dřeva a krátce před první světovou válkou byla vybudována nová pec. Provoz se však zastavil již 8. srpna 1914.

V meziválečné období sklárnu pronajímali různí podnikatelé, včetně Čeňka Františka Císaře, který se stal majitelem od 1. července 1931. V třicátých a čtyřicátých letech se huť přeorientovala na výrobu generátorového plynu z uhlí a vyráběla olovnatý křišťál určený na broušení a levnější sodno-draselné sklo, které se vyváželo především do Anglie, Německa a Spojených států. Po druhé světové válce, dne 27. prosince 1945, byl podnik znárodněn a sklárna se stala součástí národního podniku Bohemia. V roce 1947 zde bylo vyrobeno deset velkých váz pro mexický prezidentský palác. Sklárna postupně přestala být výrobním závodem a v roce 2014 byla oficiálně prohlášena národní kulturní památkou.

Dnes je huť Jakub provozována jako sklářský skanzen, kde se výroba již neodehrává, ale zachované stroje a vybavení vypovídají o bohaté historii sklářského řemesla. Návštěva nabízí nahlédnutí do kontinuálního technologického vývoje a do světa, který propojoval malé česko-moravské městečko s celosvětovými odběrateli. Huť představuje neocenitelný archiv industriální minulosti a tradičního řemesla.