Kartuziánský klášter v Dolanech, zvaný Vallis Josaphat, byl zaniklou kartuzu střední Moravy. Stál na návrší v severovýchodní části obce a jeho založení bylo výsledkem hledání bezpečnějšího sídla – původní kartouza Panny Marie v Tržku byla nedostatečně zabezpečena a řeholníci hledali vhodné místo na některém z moravských statků zakladatele.

Stavba kláštera začala roku 1389 za přispění moravských magnátů, zvláště Petra ze Šternberka a brněnského markraběte Jošta. Právě markrabě Jošt položil roku 1390 základní kámen klášterního kostela. Klášter vyrůstal rychle – již roku 1396 jej dva sousední převorové vytyčili a v základním rozvrhu dokončili. Důležitou roli v přenesení řeholníků z Tržka hrál Štěpán Šram, vedoucí konventu, kterého lze chápat jako druhého zakladatele kartouzy. Šram patřil mezi poslední muže starého moravského rodu Šramů a pracoval v kanceláři mladého krále Václava IV. pod vedením pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna.

Klášterní chrám odhaluje bohatství gotické architektury. Kněžiště provázely po stranách kaple svatého Jeronýma a sakristie. Klenební žebra byla malována červeně a zeleně na bílých a okrově žlutých omítátech. Vytápění cel zajišťovala kamna zdobená glazovanými kachly s rozmanitými reliéfy – gryfy, orlice, jezdci na koních, Adam a Eva. Architektonické detaily vypovídají o vztahu k brněnské kartouze, kterou podporovali stejní moravští markrabata.

Klášter se stal i střediskem rukopisné kultury a učenosti. Roku 1397 sem přibyl mnich Jan z Břehu, původně z rakouské kartouzy v Mauerbachu, který přinesl s sebou rukopis Moralium in Iob papeže Řehoře Velkého – jeden z významných českých rukopisů pozdně čtrnáctého století. Klášterní knihovna vzrostla na více než 250 svazků; nejméně 123 rukopisů dolanské provenience se dochází v olomoucké Státní vědecké knihovně, dalších 130 kusů je uloženo jinde. Toto bohatství bylo paradoxně zachráněno během husitské doby, kdy konvent opustil svůj dům a uchýlil se za hradby Olomouce.

Klášter neodolal pozdnímu husitskému násilí. Roku 1425 jej obsadili vojáci Dobrše z Tvorkova a proměnili ho v opevněnou baštu ohrožující Olomouc. Proto jej město roku 1437 nakoupilo a nechalo zbořit. Právě tato demolice paradoxně umožnila archeologům pozdější doby rekonstruovat gotické objekty v jejich původním, neporušeném stavu.