Příběh: Knihovna AV ČR
„Tady to není, pane Vondráček, hledal jste v špatném oddělení!“
Knihovník s tlustými skly na nose prudce přitrhl dřevěnou židli, která s ostrým skřípěním rozřízla ticho sálů na Národní třídě. Vzduch zde voněl starým pergamenem, prachem z tisíců let a mrazem, který v roce 1952 pronikal i přes těžké zástěrky a vlněné svetry. Vondráček, muž s hlubokými vráskami kolem očí a třesoucími se prsty, neodpověděl. Jen stál uprostřed vysokých polic a zíral na otevřený rukopis, který ležel na stole pod jedním z málokdy zapálených lampionů.
Byla to Minuskule 1689. Středověký text z řeckých zemí, psaný písmem, které vypadalo jako tanec černých pavouků na zažloutlém povrchu. Vondráček nebyl obyčejný návštěvník. Byl to muž, který věřil, že slova mají moc ohýbat čas, a že v určitých kombinacích znaků lze najít brány do míst, která už dávno neexistují.
„Já vím, kde jsem, pane knihovníku,“ zašeptal Vondráček a hlas mu zněl jako drcení suchého listí. „Jenže v tom textu je chyba. Nebo spíše přídavek. Někdo sem dopsal větu, která tu před deseti lety nebyla.“
Knihovník si odfrkl a přistoupil blíž. V sálech panoval takový chlad, že z úst obou mužů stoupaly malé obláčky páry. Světlo lampy vrhalo na stěny dlouhé, tančící stíny, které vypadaly jako mříže vězení. Knihovník se sklonil nad vzácný svitek. Jeho oči přejely po starých řádcích, ale on tam neviděl nic než dávné modlitby a nauky.
„Vidíte to přece!“ vyhrkl Vondráček a prudce ukázal na okraj stránky. „Tady, v dolním rohu. Je tam jméno. Moje jméno. A datum dnešního dne.“
Knihovník ztuhl. Přiblížil obličej k pergaminu tak blízko, až se mu špička nosu téměř dotýkala inkostu. Na okraji stránky, v prostoru, kde by měly být jen prázdná pole, stála čerstvá, černá písmena. Byla napsána rukou, která byla naprosto identická s rukopisem Vondráčkovým, který knihovník znal z jeho výpůjčních lístků. Jméno bylo tam. I datum. A vedle něj krátká věta: „Dveře se zavřou v deset.“
Oba muži se podívali na velké nástěnné hodiny. Byla devět hodin padesát devět minut. V sálech se najednou změnil zvuk. Ticho už nebylo prázdné, ale začalo vibrovat, jako by tisíce knih najednou začaly šeptat jedno jediné slovo. Vondráček se nezděsil. Naopak, jeho tvář se rozjasnila podivným, téměř extatickým výrazem.
„Už je to tady,“ vydechl.
Knihovník chtěl vykřiknout, chtěl ho chytit za rameno a vyvést z budovy ven do mrazivé pražské noci. Jenže v ten moment, přesně v deset hodin, se ozval zvuk, který v knihovně nikdy nesměl zaznít. Nebyl to zvonek ani křik, ale hluboký, kovový hřmot, jako by se někde hluboko v základech domu zavřela obrovská brána.
Vteřinu poté byl sál prázdný.
Knihovník zůstal stát sám. Na stole ležela Minuskule 1689, otevřená na stejné stránce. Jenže jméno Vondráčkovo i datum zmizely. Pergamen byl opět čistý, starý a němý. Jediný stopa, která zůstala, byla malá hromádka čerstvého popela uprostřed otevřené knihy a vůně ozónu, která v suchém vzduchu knihovny působila naprosto cize.
Knihovník se třásl. Podíval se na prázdnou židli a pak na nekonečné řady polic, které sahaly až do tmy stropu. Věděl, že v budově není nikdo jiný. Přesto slyšel, jak někde v hloubi sálů, mezi vzácnými tisky a zapomenutými rukopisy, někdo pomalu přehlistá stránku v knize.
Tajemství z roku 1952 zůstalo vepsáno do samotných zdí budovy na Národní třídě, ukryté mezi řádky textů, které nikdo z nás neumí přečíst. Kdo dnes vstoupí mezi tyto police, možná pocítí ten samý chlad v zátylku a pocit, že někdo z jiného času na něj zpoza knihy tichounce hledí.