Příběh: Libosad
Bylo to jedno z tichých jarních rána v Libosadu, kdy mlha se vinula po trávě a šumící voda vytvářela tajemné melodie mezi starými stromy. Martin, služebník jičínského purkrabího, se plazil podél zelených cest houpaček, jeho nohy se potily na vlhké trávě. Přicházel s vodopádem, který se zdál mít život svůj, když se v něm zastavoval a poslouchal. Zdálo se, že voda šeptala starobylé příběhy — ačkoli slyšet jich bylo těžké.
V tom se objevila postava — osamocený muž ve středním věku, oblečený do sukně z šerpového plátna. Byla to Karel Havelka, známý po celém kraji svou znalostí starých legend a tajemství. Vždy se říkalo, že ví víc než je dobré, ale nikdo se neodvážil zeptat, jak to věděl.
„Mluvte tiše," promluvil Havelka, jeho hlas rezonoval jako šepoty stromů. „Tady bylo kdysi něco zvláštního — ještě předtím, než se Albrecht z Valdštejna stal majitelem této země."
Martin se pohledem dotkl Havelkovy tváře a uvědomil si výraz úžasu. Žádné slovo o takových věcech nebylo napsáno ani promluveno za století.
„Kouzla," pokračoval Havelka, „sídlem duchů, kteří se svými zvuky mohli vést vojsko. Dříve, než tady nastačil štěkot vlků a skřek potoka, byl tu hlas, který všichni slyšeli — ale nikdo nemohl pochopit, z kde přicházel."
Dokončoval svůj příběh podél malého grotta, jehož stíny se promítaly na tváři Havelky, zatímco praskot vodních jetů dodával jejich hovoru tajemství. Martin cítil chladnou krev v žilách, i když měsíc již zapálil své sladké paprsky do zahrady.
„A co je to za hlasy?" zeptal se Martin, jeho hlas plný strachu a zvědavosti. Havelka však pouze poklepal na skelnou desku blízkého fontánu, přičemž voda uvnitř šuměla.
„Ty nebyl nikdy ve Valdštejnském domově," odpověděl Havelka, zasahující prstem do skleněné hladiny. „Je to tam, kde bylo všechno pochopeno — kde se stín a svět spojily."
Poté co si vzájemně promluvili chvíli ještě, Havelka naklonil hlavu a přestal se pohybovat. Zůstali ve tmě zahrady, kde sluneční paprsky vytvářely barevné sítě na stromech.
„Kdo ví," řekl Havelka potichu, než zmizel v hustotě mlhy, „možná to ještě někdy znovu zasní — když večerní hvězdy hoří čistěji než kdokoli si dokáže představit."
Martin se vrátil domů s myšlenkami, které se zdály být stejně hluboce zakořeněné jako starobylé stromy v Libosadu. Co se tehdy stalo, se nikdo nedověděl. Ale místo toho, aby ho odmítlo, čekalo na návštěvníky — a přitahovalo je k nim jako kouzelné pouto ztracených dob.
A tak, když dnes stoupáš po Valdštejn Avenue směrem do Libosadu, buď si jist: kým bys mohl být, i kdyby příběhů tam ještě plno. Jen dej pozor na zvuky — někdy se objevují tam, kde nikdo nepokládal.