Příběh: rozvodna Mírovka
„Ustupte od toho rozłączovače, vy blázne, okamžitě!“ řval Oldřich a jeho hlas se třepl o kovové konstrukce, zatímco vítr z vysočinských kopců bičoval jeho pracovní helmu.
Uprostřed nově zprovozněné rozvodny Mírovka stál muž, kterého nikdo z nich neznal. Neměl na sobě žádné ochranné oblečení, jen špinavý hnědý plášť z hrubé vlny, který mu v poryvech větru lepil k nohám. V rukou držel něco, co připomínalo starý mosazný přístroj s řadou skleněných trubic, a s naprostým klidem jej směřoval k masivním izolátorským sloupům, kterými proudila neviditelná síla stovek tisíc voltů.
Oldřich, zkušený energetik s tváří vrytou jako kůra starého dubu, přeběhl přes štěrkové pole. Cítil v nose ostrý, kovový pach ozónu, který vzduchu dodával zvláštní pachuť, skoro jako by kousal do mince. V roce 1982 byla tato rozvodna symbolem pokroku,tecnickou pevností, která měla zajistit světlo pro tisíce domů, ale tento cizinec do ní zapadl jako špatný zub.
„Kdo jste a jak jste se sem dostal přes plot?“ zasyčel Oldřich, když už byl jen pár kroků od něj.
Muž se pomalu otočil. Měl bledou pleť a oči, které vypadaly, že vidí něco mnohem dál než jen dráty a betony. Nepodilněl, neukázal žádný průkaz, jen lehce zvedl svůj přístroj.
„Hledám bod klidu,“ odpověděl cizinec tichým, chladným hlasem, který přehlušil i konstantní, hluboké bzučení transformátorů. „Právě tady se kříží linie, které nevidíte vy, ale které slyším já. Je to tady, v tomto bodě, kde se proud mění v ticho.“
Oldřich nečekal. Hmütl ho přes rameno a přitlačil k zemi. Při tomto zápase se mosazný přístroj vyklouzl z rukou neznámého a s tichým cinknutím dopadl na štěrky. Vteřinu poté se stalo něco, co Oldřich v žádné učebnici elektrotechniky nenalezl. V momentě, kdy se přístroj dotkl země, celá rozvodna na zlomek sekundy ztichla. Naprosté, hrobové ticho. Bzučení vysokého napětí zmizelo, světla v řídících budovách problikla a vzduch kolem nich ztuhl jako led.
Pak přišel záblesk. Nebyl to blesk z nebe, ale modravá vlna, která vyšla ze země, obla s oběma muži a zmizela v konstrukcích vedení směřujících k Čebínu a Hradci.
Když Oldřich otevřel oči, byl sám.
Ležel na zádech a díval se do šedého vysočinského nebe. Muž v hnědém plášti byl pryč. Žádné stopy v prachu, žádný zvuk utíkajících kroků, žádný stín za plotem. Oldřich se vzpřímil a pohlédl na místo, kde před chvílí ležel ten podivný přístroj. Na šterku nezbylo nic. Ani kousek skla, ani kousek mosazi. Jen malý, dokonale kruhový spálený žehutý kruh v zemi, který vypadal, jako by do něj někdo přiložil rozpálenou železnou pláčečku.
Oldřich se pokusil o tom mluvit s nadřízenými, ale v době, kdy každé hnutí bylo sledováno a každá anomálie hrozila výslechem v osobním spisu, raději mlčel. Všichni však v té době zaznamenali zvláhní kolísání napětí, které nešlo vysvětlit žádnou technickou chybou ani výpadkem v síti.
Oldřich už z rozvodny Mírovka odešel do důchodu, ale v noci, když zavře oči, stále slyší ten chladný hlas mluvící o bodu klidu. Věří, že ten muž nebyl špionem ani šílencem, ale někým, kdo přišel z místa, kde elektřina není jen energií, ale jazykem.
Kdo ví, zda ten modravý záblesk neotevřel dveře, které zůstaly po čtvrt století pootevřené. Kdo dnes stojí u těch vysokých sloupů a naslouchá tichu, možná pocítí, jak ho z hloubky země táhne ten stejný, nevysvětlitelný chlad.