Příběh: Křížová cesta Kamenice nad Lipou
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin Brož zjistil, že jeho nejnovější práce na Křížové cestě už není tam, kam ji před nedávnem umístil. Mrazivý vzduch Bradloho kopce visel jako neprohnutý kov, a ranní světlo tančilo mezi oblaky, osvětlujíc obrys skal na jeho cestě. Jak Brož postupoval po sněhu, který zastřešoval nepravidelné tvary kamenných sloupů, uvědomil si odlišnost — jeden ze stolních plátků byl pryč.
„Jak se to mohlo stát?“ zamumlal pro sebe, chodící přes prachový závoj, který padl z jeho bot. Zvedl ruku k větru a cítil, jak mu na tváři zašlehly náhle teplé paprsky slunce, jako by se nebe smálo jeho údivu.
Během následujících hodin přešetřoval Brož každou sekci trasy s pečlivostí. Světla a stíny se však zdály být zamotány do vlastního nekonečného kruhu, což jeho mysli dodalo zvláštní tón temnoty. Stoupajícími skoky překročil kopcovité úseky, které znal tak dobře jako svou vlastní ruku.
„Nevěděl byste mi tu pomoci?“ ptal se s hlasem prudce udešeným vzduchem náhle stojícího muže. Jeho oblečení naznačovalo, že je místním obyvatelem, ale zraky měly příliš mnoho tajemství a pohybů, aby byl jako kdokoli jiný.
„Kam se podělal ten sloup?“ zeptal Brož. Muž křečovitě se smál — široké, odhalující zuby úsměvy, které vytvořily mnoho stínů na jeho tváři.
„Kam sloup patřil?“ zněla odpověď, jako by mluvil skrze záhadné kouzlo. „Zdá se mi, že neslíbili jsme mu spokojenost.“
Brož se zamračil, ale uznal v tónu toho neznámého chlapce něco více než pouhý šarm. Jako by slova překážela jeho smysly, Brož cítil příjemnou chuť medu ve vzduchu a zvuk kročejů na druhém konci trasy.
„Jaký je ten slib?“ ptal se opatrně, nepochybně si uvědomující, že je blízko nebojiště mystiky.
„Sloupec byl zde před tisíci lety,“ začal muž s váhavým hlasem. Jeho pohled se rozptýlil do dáli, jako by viděl minulost i budoucnost najednou. „Je řečeno, že sloupec drží moc a vůli země. Kdo ho pochová, nebo odstraní, přitahuje si bolest. Nejsem jenom pánem na této půdě; nesu své rodiče s sebou.“
Brož se chtěl vyhnout tomuto duchovnímu tajemství a zamyslel se nad svými přísnými, měřenými řády. Ještě nikdy nesetkal s tak záhadnou tvorbou jako tento pohled na minulost.
Muž odcházel za Brožovým poklesem hlavy a přemítáním, jeho postava se zmírnila mezi stromy, jakoby země sama ho ukradla. Brož slyšel jenom šum větru, když se vrátil ke své práci — opravdu nebylo tu znát žádné stopu muže.
Cítil se jako někdo, kdo dostal ruku přes časový rozkol. Přesto zůstal na místě, hledaje ve sněhu a v kamenech odpovědi, které nebyly nikde. Při tom pochopil, že jeho práce nemohla být pouze o umění a architektuře; byla to také smlouva s tajemstvím.
Nevyhnutelný osud mužů jako Brož je obklopovala tajemství, která se ani nechce vysvětlit. Co se tehdy stalo, se nikdo nedověděl. Ale místo tu stojí — a čeká.