Příběh: Tmaň

„Kde jsi to schoval, ty zběhove?!“ křik Zdeňka Trmala rozsekl ticho sínů, zatímco jeho těžké boty duněly po kamenné podlaze. V rukou svíral list s pečetí, který mu v mžiku změnil život v popel. Stál v prostoru, kde se staré gotické klenby hroutily do novějších zdí, a vzduch zde chutnal po vlhkosti a starém prachu, který se v paprscích světla tkl jako pavučiny.

Jeho bratr, bledý a třesoucí se, se přitiskl zády k chladnému zdivu severního křídla. V očích měl paniku, ale v dlaních pevně svíral malý železný klíč. Zdeňka nehledal zlato, hledal dopisy, které mohly proklet celý jejich rod. V té době, kdy se země třásla v základech a stavovské povstání hnalo muže do ohně, byla pravda nebezpečnější než meč.

„Vrať mi to, nebo přísahám, že z tohoto domu odejdeš v okovech,“ zavrčel Zdeňka a udělil bratrovi tvrdý rána do obličeje.

Bratr jen mlčky plivl krev na šedý kámen a vtáhl do nosu vůně tlejícího dřeva a starého vosku. Vtom se ozvalo něco, co oba zastavilo. Z hloubi domu, tam, kde se zdivo původní tvrze setkávalo s novými sály, se ozval zvuk. Nebyl to krok, nebyla to vítr. Byl to rytmický, pomalý škrábaní, jako by někdo dlouhými nehty vlekl železo po kameni.

Zdeňka ztuhl. Podíval se k pravoúhlému portálu, který vedl do temnoty hlubších prostor. Zvuk přišel odtud. V renesanční Tmani se v noci dzialy věci, o kterých se v denním světle mlčelo. Rodina Trmalů zde nestavěla jen stěny, ale i tajné průchody, které měly chránit jejich tajemství před cizím zrakem.

„Kdo tam je?“ vykřikl Zdeňka, ale jeho hlas se v hřebínkových klenbách rozbil a vrátil se k němu jako ozvěna, která zněla cize.

Bratr náhle přestal tříst. Na tváři se mu objevila zvláštní, téměř blažená úšklebek. „Už je tady, Zdeňku. Přišel si pro to, co jsi chtěl zapomenout. Přišel si pro dluh, který ne Zaplatíte zlatem.“

Zdeňka vrazil do bratra, aby ho přitlačil ke zdi, ale v ten moment se v sále zhasly všechny svíce najednou. Temnota byla tak hustá, že by se dala krájet nožem. V tom absolutním tichu znovu zaznělo ono škrábání, tentokrát mnohem blíž. Cítili náhlý, mrazivý proud vzduchu, který s sebou přinesl pach hniloby a starého hrobového prachu, přestože okna byla zavřená.

Zdeňka zapálil poslední zbytky louče. Světlo jen na vteřinu osvítilo prostor. Bratr byl pryč. Zůstal jen klíč, který ležel na podlaze, a hluboká, čerstvá rýha v kameni, která vedla od portálu až k nohám Zdeňky. Rýha byla hluboká a ostrá, jako by ji vyryzal neviditelný dráp.

Zdeňka Trmal z Tmaně už nikdy nenalezl své dopisy. Ani svého bratra. Když o několik let později padl v boji u Sedlčan, v jeho sevřené pěsti našli vojáci jen kousek starého, zčernalého kamene z tmaňských zdí.

Když dnes lidé procházejí kolem vysoké věže, která vyčnívá nad zbytek stavby, říká se, že v noci je z ní slyšet tiché, rytmické škrábání. Někteří tvrdí, že je to jen vítr v barokní střeše, ale ti, kteří se zastaví v tichosti severního křídla, cítí na kůži ten samý mrazivý průvan.

Kdo jednou vstoupí do stínu gotického portálu, možná zjistí, že některé dveře v Tmani zůstávají otevřené i poté, co se zřítí celé generace.