Příběh: Zámek Dívčí Hrad
Bylo to ve čtvrtek večer, kdy Eva z jemného šero únorové noci vstoupila do vysokých bran Dívčího Hradu. Její nohy třásly pod náročným pláštěm, ale její mysl byla plná jiných úvah. Za oponou stromů mizel kovový zvuk střelec na předměstích Bruntálu a oznamoval další večer v plamenech.
Eva, dcera Brunoze ze Schauenburku, se rychlou nohou zaměřila ke dveřím renesančního zámku. Její oči hledaly nápadný půvab Jiříka Sedlnického z Choltic, mladého a ambiciózního hraběte, jehož rozhovory byly jako zlatotkání v místnosti. Jeho oči, stejně jako její, plály ve tmě.
„Jiříku," ozvala se Eva, její hlas se mísil s krotem po betonovém podlahu. „Nikdy jsem nevěděla, že tak rychle promítneš svou zálibu do čtyř stěn." Jiřík vzal její pravici a položil na ni svou.
„Víš, Eva," zašeptal a odvrátil k sobě její tvář. „Kdybychom mohli promítat nejen zábavné rozhovory do těchto komnat...“ Jeho oči se prohledly po vznešených stěnách, jako by tam hledal záchranný důkaz jejich milosti.
Eva se lehce vrátila a sklonila se k němu. „A co kdybychom to promítli do věcí jiných než slov?" Oba usmívali, ale z jejich úst šel smích poněkud zatajený.
„Ale ty víš," pokračoval Jiřík, „náš svět je jako ten hradební val. Překonat ho by mohlo být nebezpečné." Jeho hlas se stal vážnějším a zvuk jeho kroku při následujícím chůzi rezonoval jako připomínka na tuto pravdu.
V tu chvíli, kdy Eva otevřela ústa, aby odpověděla, se vzdáleně ozvala hlas, jejich srdce zastavily. Vstoupil bratr Jiříka, Tomáš, člena rodiny, který už nesní o místě pro Eva mezi šlechtou.
„Jiříku," začal, „ty víš, že Eva nemůže být tvou." Jeho hlas byl pevný jako kamenné valy kolem zámku. „Tohle není ten svět pro nás."
Zvuk kroku Tomáše se vzdálil. Jiřík a Eva stáli oba jakoby uvězněni, jejich ruce si ještě neskladly, ale už nikdy neodstranily úsměvy z obličeje.
„Nevidím svět tak," odpověděl Jiřík po krátké pauze. „Nemusíme ho vidět stejným způsobem, abychom si uvěřili." Jeho hlas zněl jako šeptání nad vodami Osoblhy, které kolotovaly pod hradním ostrovem.
Eva se dívala na něj skrze svou slzavou závoj. „Co bude pokračovat?" ptala ho. A on jenom kývl.
V noci poté, kdy již bylo čas šířit večerní stíny po zdi, se Jiřík a Eva setkali znovu na místě, kde první sloupy hvězd začaly osvítit jejich cestu. Mezi nimi nebyly slova, jen srozumitelné pohyby, které ukazovaly hluboké spojení.
„Máme příliš málo času," šeptal Jiřík a opět se jejich ruce sklouzaly dohromady. „Pojď, vezmi mě na cestu."
Jako by odpovídala nějakému neviditelnému přání vzdálených hvězd, Eva kývla a oba zmizeli za dveře, jejich stíny pronásledovaly původní plán zámku.
Když ráno slunce osvítilo vrcholy věží, nikdo nebyl schopen přesně říct, kde se skrývali Jiřík a Eva. Někteří říkali, že ztratili večer smysl pro čas. A ještě po staletích si lidé vyprávěli příběh dvou milenců, kteří se snažili překonat všechny hradební valy světa.
Říká se, že v těch komnatách se ještě dnes občas cítí parfém, který tu nikdo nenašel.