Příběh: Zámek Lobeč
„Ustup, Anežko, jinak nás oba zatkneme do temnice!“ Jan Ignác Věžník prudce přitáhl dívku za rameno do stínu tlusté zdi. Vzduchem se nesla vůně čerstvého vápna a prachu ze zbořených kamenů, které přiváželi z Romanova, aby z nich zvedli nové stěny tohoto sídla.
Anežka se vytrhla a její prsty zabořily do hrubého plátna jeho rukávu. „Neodejdi do toho města, Jane. Tvůj otec už rozhodl, že si vezmeš dceru z domu, který zaplatí tvé dluhy. Nechceš být jen loutkou v jeho účetní knize.“
Jan Ignác se zhluboka nadechl. Chladný vítr z okolních kopců mu pálil v tvářích, ale on viděl jen její oči, v nichž se zrcadlilo světlo dopoledního slunce. Anežka nebyla šlechtičnou. Byla dcerou místního lékárníka, dívkou, která znala každou bylinku v okolních lesích a která dokázala číst v knihách, jež Janovi zůstaly zakázány.
„Můj otec nevidí mě, vidí jen čísla,“ odpověděl tiše a přitáhl si ji blíž. „Ale podívej se na tyto zdi. Stavím je z trosků jiného domu, aby v nich mohl žít někdo jiný než jen povinnost. Chci, abys tu byla ty.“
Anežka se zasmála, byl to zvuk křehký jako sklo. „Tvé sny jsou z papíru, Jane. Tady, v Lobči, vládne kámen a krev. Podívej se na sebe, jsi pán tohoto panství, a já jsem jen stín v tvém parku. Nikdy nás nenechá spojit.“
Jan Ignác ji chytil za ruku a vedl ji hlouběji do suterénu, kde se vytesaný do skály sklep nabízel jako jediné úkrytí před zvědnými zraky sluhů. Vlhkost stěn se lepila na kůži a vzduch zde byl těžký, téměř hmatatelný. Zde, v tichu skalního útrobí, se zastavil a položil její ruku na studený kámen.
„Tady, v těchto základech, je pravda,“ zašeptal. „Všechno nad námi může shořet nebo být zbořeno, ale tohle zůstane. Slibuji ti, že až bude tato stavba hotová, budeš v ní královnou, ať už to stojí za jakoukoli cenu.“
Anežka se na něj podívala a její rty se zachvěly. Neřekla slovo, jen přitiskla svou tvář k jeho hrudi, kde cítila údery srdce rychlé jako kopyta koní v plném trsku. Byla to jediná chvíle klidu v životě, který byl rozdělen neviditelnou, ale neprůstřelnou hradbou stavů.
O tři dny později Jan Ignác stál na nově vybudovaném balkóně a hleděl směrem k obci. V ruce svíral dopis, který mu právě přinesl posel. Jeho otec dopsal smlouvu. Svatba byla určena na podzim, s dívkou, jejíž jméno Jan Ignác ani nechtěl vyslovit. Vzpomněl si na Anežku, na její smích a na vůni bylinek, kterou s sebou vždy nosila.
Když se pokusil vyběhnout z domu, aby ji našel, zastavil ho jeho otec. Starý Věžník na něj nedišpel, jen mu podal klíče od hospodářského dvora a s chladným výrazem mu řekl, že lékárník s dcerou opustil Lobeč hned včera ráno. Nezakázal jim odjezd, jen zajistil, aby už nikdy nenalezli cestu zpět.
Jan Ignác zůstal stát na balkóně, zatímco kolem něj kramáři dál pokládali kameny z Romanova. Každý nový kámen, který přibyly do zdi, byl jako další hřeb do rakve jeho naděje. Zámek rostl v barokní velkoleposti, stal se dominantou krajiny, ale pro jeho pána byl jen zlatou klecí z kamene a ticha.
Dnes, když lidé procházejí chladnými chodbami nebo klesají do skalního sklepa, někdo občas zastaví. V tichu těch prostor se totiž zdá, že stále zní ozvěna šepotu dvou lidí, kteří se našli v době, kdy to nebylo dovoleno, a jejichž sliby zůstaly vytesány do samotných základů domu.
Kdo se v tichosti přikloní k chladným stěnám suterénu, může zaslechnout tlukot srdce, které v Lobči stále čeká na návrat své jediné lásky.