Příběh: Doupov
„Slyšela jsi, jak šeptá dřevo?“
Johana z Vlastislavi stála na schodech zámku Doupov a držela v dlani kousek pergamenu, který se rozpadával mezi prsty. Na něm byly vyryty slova, která nikdo nesměl přečíst: *„Kdo nosí tajemství, nosí i meč.“* Za ní se ozvaly kroky – těžké, jako krok válečníka, který se vrací z bitvy. *„Ty jsi zase něco ukradla, sestřičko?“*
Jetřich Žďárský se zastavil na prahu sálu, jeho plášť ještě voněl po dešti a prachu z cesty. V ruce držel dýku, jejíž ostří lesklo slabým světlem svící. *„Neukradla jsem, bratr,“* odpověděla, aniž by zvedla hlavu. *„Nalezla.“* V tu chvíli se jí dotkla jeho ruky – ne jako bratrova, ale jako muže, který ví, že ji chce. *„Ty víš, co se stane, když tě chytí?“*
V sále za nimi hořely svíce, jejich plameny se vlníly jako stíny minulých majitelů zámku. *„Víš, co se stane, když mě necháš odejít?“*
Jetřich se odmlčel. Na okenním parapetu ležela kniha – jedna z těch, které ukrývali před křížovými výpravami, rukopisy, které by za cenu života nikdo nesměl zničit. *„Ty jsi jako Doupov, Johano,“* řekl konečně. *„Zaniklý, ale nikdy neporažený.“* Jeho prsty se dotkly jejího zápěstí, a ona se nebránila.
---
Dva roky později
Zámek byl pustý. Husité ho vypálili, kamenné zdi černaly od sazí, a jediné, co zůstalo, byl zápach hořícího dubového dřeva a prachu. Jetřich ležel na zemi, rána v boku mu bránila dýchat. *„Proč jsi mě neposlouchala?“*
Johana se sklonila nad ním, v ruce držela poslední list – ten, který měli odnést do bezpečí. *„Protože jsem věděla, že ty bys mě nikdy nepustil.“* Jeho rty se roztažily v slabém úsměvu. *„A já bych tě nikdy nechal jít.“*
V tom okamžiku se ozvaly kroky. *„Pane Jetřichu!“*
Byli to Verdugovci, noví páni Doupova, kteří přicházeli zabrat to, co zbylo. Johana se vztyčila, pergamen pevně stiskla v pěsti. *„Tohle není vaše.“*
Jetřich zavřel oči. *„Vždycky jsem věděl, že se to stane.“*
Dnes
Když stojíš na místě, kde stával zámek, slyšíš šeptání větru mezi kameny. A pokud nasloucháš dostatečně dlouho, uslyšíš dva hlasy – jeden mužský, druhý ženský – jak se ptají, zda se kdy dočká odpuštění.
Některé tajemství však zůstávají uloženy v zdi, jako prach pod nohama, který nikdo neodnesl.