Příběh: Skalský Dvůr

„Voda tiše šuměla proti kamenné hrázce, ale já jsem slyšel jen vlastní dech, který se v chladném vzduchu měnil v bílý obláček. Když jsem otevřel dveře do oválného sálu, vonělo tam jako v zapomenutých knížkách – po prachu, starých svícenech a něčem sladce hnilobném, co se nedá pojmenovat.“

Na stůl před sebou jsem položil svíčku a zápalky, které jsem ukradl z kuchyně. Světlo se třpytilo na prachových částicích, které tančily ve vzduchu, jako by sál ještě dýchal. „*Tady se to stalo, pane učiteli,*“ šeptala mi v uších Marie, když jsem jí před týdnem vyprávěl o tom, co jsem našel. „*Tady. Přesně tady.*“ Ale já jí nevěřil. Dokud jsem to neviděl vlastníma očima.

Prsty mi klouzaly po štuku na stropě – motivy hroznů a listů, které se zdály žít vlastním životem. V rohu sálu, kde stín padal jako černý plášť, ležela knihovna. Ne jako v jiných zámečcích – ne pořádná, s koženými svazky. Tato byla rozházená, stránky vytržené, jako by někdo hledal něco mezi řádky. A najednou jsem to pochopil: nehledal. *Překládal.*

Na podlaze, skrytý pod vrstvou prachu, jsem našel klíč. Malý, měděný, s nápisem „*Domus silentium*“ vyrytým tak hluboko, že jsem si myslel, že ho vykousala nějaká zvířecí tlama. Když jsem ho zvedl, ucítil jsem, jak se mi zvedá kůže na zápěstí. Klíč byl studený, jako by ho někdo právě vytáhl z rybníka.

„Pane učiteli…“ Mariein hlas zněl jako list papíru, který se trhá. Stála v průjezdu, oblečená do černého šatu, který nosila jen na pohřby. „Včera jsem ho viděla. Stál u rybníka. Říkal, že ho volá voda.“

„Kdo?“ zeptal jsem se, ale už jsem věděl.

„Arnošt. Arnošt Mitrovský.“

Jméno mi nic neříkalo. Dokud jsem nezasunul klíč do zámku na dřevěném stolu – ten, který byl ukrytý za deskou s vyrytým znakem rodiny. Když jsem otočil klíč, dřevo se rozpadlo jako suché větve. Vnitřek stolu byl prázdný, ale na dně ležela malá skleněná lahvička, zapečetěná voskem s pečetí, kterou jsem poznal: Mitrovští z Nemyšle. V lahvičce plavala tmavá tekutina, která se při mém doteku začala rozptylovat jako inkoust ve vodě.

„To není víno,“ řekla Marie. „To je krev.“

Nevím, jak dlouho jsme tam stáli. Ale když jsem se podíval ven, rybník byl černý jako inkoust a na jeho hladině se zrcadlily dvě postavy. Jedna jsem byl já. Druhá… no, ta měla obličej Arnošta Mitrovského, jenže jeho ústa se neustále pohybovala, jako by šeptal něco, co jsem neslyšel.

„Pane učiteli…“ Marie se chytila mé ruky. „On říká, že chce domů.“

V tu chvíli jsem pochopil, že Skalský Dvůr nikdy nebyl jen zámeček. Byl to vchod. A my jsme právě otevřeli dveře.

Když jsme utíkali ven, sál za námi zaskřípal jako praskající led. A když jsme se ohlédli, tam už nikdo nestál. Jen stůl, prázdný jako předtím. Ale na jeho povrchu zůstala jedna slova, vyryta do dřeva jako varování:

„Nenechávejte klíč.“

Dnes ráno jsem se vrátil. Sál byl prázdný, ale na lavici ležela nová svíčka. A na zdi, kde ji nikdo nemohl dosáhnout, byly vyryty tři slova:

„Přijďte zpátky.“

Něco mi říká, že Arnošt Mitrovský ještě není hotový. A že Skalský Dvůr čeká, až někdo klíč opět ztratí.