Příběh: Primátorská tramvaj
Brzda zaskřípala s kovovým kvílením, které se zařezalo do vlhkého pražského podvečera, a vůz číslo dvě stě se zastavil přesně tam, kde končily koleje a začínala tma. Václav Hrubý, průvodčí s vycíděnými knoflíky na uniformě, sevřel kliku dveří tak pevně, až mu zbělely klouby na prstech. Uvnitř salónního vozu, v tom sametovém přítmí, které vonělo drahým tabákem a starým dřevem, se totiž nikdo nepohnul. Přitom ještě před chvílí, když projížděli kolem Národního divadla, slyšel zevnitř smích a cinkání křišťálových sklenic.
Pane primátore, jsme na místě, ohlásil Václav, ale jeho hlas zanikl v ozvěně, kterou vracely kamenné zdi vozovny.
Vstoupil dovnitř. Světlo lucerny se odráželo od vyleštěného mosazného kování a leštěného dřeva obložení, které zářilo v secesních křivkách. Vůz byl prázdný. Žádný primátor, žádná delegace, žádné stopy po slavnostní hostině, která měla být vrcholem večera. Jen na jednom ze stolků stála nedopitá sklenka vína. Tekutina v ní se lehce vlnila, jako by tramvaj stále ještě projížděla zatáčkou, přestože motor dávno utichl. Václav přistoupil blíž a prstem se dotkl okraje sklenice. Byla ledová, pokrytá vrstvou jinovatky, která se v teplém vzduchu vozu okamžitě začala měnit v krůpěje rosy.
Václav Hrubý nebyl pověrčivý muž, ale když se podíval na podlahu, sevřel se mu žaludek. V prachu, který se usadil na podlaze mezi křesílky, nebyly žádné otisky bot. Jen jedna jediná, podlouhlá šmouha, jako by někdo po podlaze vlekl těžký sametový plášť, a vedle ní otisk drobné ženské ruky. Prsty směřovaly ke dveřím, které vedly do prázdné vozovny, do míst, kde v té době kromě zaprášených kolejí a stínů nebylo vůbec nic.
V té chvíli se ozval zvuk. Nebylo to cinkání zvonku, ani rytmické klapání kol o koleje. Byl to šepot, tichý a naléhavý, který vycházel přímo z čalounění sedadel. Václav ucítil, jak se mu na zátylku ježí vlasy. Ta slova nebyla česká, byla to směsice zvuků, které připomínaly šumění řeky a vítr v korunách stromů ve Stromovce. Pokusil se ustoupit, ale nohy ho neposlouchaly. Jako by ho k té podlaze přikovala tíha celých těch stovek kilometrů, které tento vůz za svůj život urazil.
Všiml si, že jedna z dekorativních lišt na stěně je mírně odchýlená. V škvíře zahlédl útržek papíru, zažloutlý časem, s úhledným rukopisem, který vypadal jako pozvánka na ples. Václav papírek vytáhl. Stálo na něm jediné datum, které odpovídalo právě tomuto dni, a pod ním podpis, jenž patřil ženě, která podle všech záznamů zemřela při nehodě kočáru v roce, kdy byla tato tramvaj poprvé vyslána do Paříže. Jak se to mohlo stát? Proč by se někdo, kdo dávno spočívá v zemi, vracel do tohoto salónního vozu, aby zde v tichosti pil víno a zanechával po sobě jen chlad a nevyřčené otázky?
Václav se otočil k východu, ale dveře byly zamčené zvenčí. Venku, v šeru střešovické vozovny, se mihla silueta. Nebyla to postava, spíše jen pohyb stínů, který jako by tančil v rytmu, jenž kdysi patřil pařížským sálům. Tramvaj se náhle otřásla, jako by se chtěla sama rozjet do tmy, ačkoliv nebyla připojena k žádnému vedení. Václav bušil na dveře, dokud ho nebolely ruce, ale venku zůstávalo mrtvé ticho.
Když ho druhý den ráno našel noční hlídač, Václav seděl na sedadle a zíral do prázdna. V ruce stále držel ten kousek papíru, ale když se ho hlídač pokusil vzít, papír se mu v prstech rozpadl na šedý prach. Václav o té noci nikdy nepromluvil. Odešel od dráhy a už nikdy do žádné tramvaje nevstoupil.
Dnes, když do vozu číslo dvě stě vstoupíte vy, můžete mít pocit, že vzduch kolem vás na okamžik zhoustl a ochladl. Můžete zaslechnout slabé, téměř neslyšitelné zavrzání podlahy, jako by někdo právě vstal od stolku. A pokud se podíváte pozorně na leštěnou mosaznou rukojeť, možná tam uvidíte otisk, který tam nepatří. Ten vůz stále čeká na pasažéra, který se kdysi nevrátil, a každé další zastavení v jeho historii je jen dalším dílkem skládačky, kterou nikdo nedokázal složit až do konce. Přijďte se podívat do Střešovic; možná právě vy budete tím, kdo uslyší, co se stalo v tu noc, kdy se čas uvnitř tramvaje zastavil.