Příběh: Hraběcí kaple

Kámen padal přímo na jeho ruce, jako by ho chtěl rozdrásat.

Jindřich z Lobkoviců nevyslovil ani písknutí, jen se podíval na praskající dlaň, z níž kapala krev. Vzduch v kapli voněl vlhkým dřevem a něčím starším, jako by zde zbyla stopa po něčem, co už dávno mělo právo zaniknout. Kolem něj ležely rozházené plány, inkoustové skvrny se smíchaly s prachem, který se vznášel ve slunečních paprscích, jež pronikaly rozbitými okny. *„To není náhoda,“* zamumlal si. *„Nikdy tu náhoda nebyla.“*

Před týdnem mu bratr Ferdinand přivezl z Říma trn z Kristovy koruny, obalený do hedvábí a pečetěný Lobkovickým erbu. *„Bude to poutní místo,“* řekl, *„takové, jaké svět nevidělo.“* A teď leží Jindřich na kolenou u zdiva, které se nikdy nedokončí, a drží v ruce kámen, který padl z nebe jako soud. *„Proč já?“*

Vtom zaslechl šepot.

Nebyl to vítr. Nebylo to ani jeho vlastní dech. Šepot přicházel ze stěny, z místa, kde se zdálo, že kámen roste přímo z kamene. *„Nesnaž se to dokončit.“* Hlas byl hluboký, jako by ho neslo několik hrdel najednou. *„Některé věci se nedají dokončit.“*

Jindřich se postavil, krev mu stékala po zápěstí. *„Kdo jsi?“*

Odpovědi nedostal. Místo toho ucítil náhlý chlad, jakoby se kolem něj svezla něčí tma. Když se podíval na stěnu, byl tam vyrytý symbol – černý jelen, jehož rohy se vinuly jako hadi. *„Ty jsi tu už dávno,“* řekl si. *„A já jsem jen další, kdo se tu ztratí.“*

Vtom ho něco šťouchlo do ramene. Na dlažbě ležela malá, opotřebovaná korálková růženec, jejíž perly byly rozbité. *„To není moje,“* zamumlal. *„Nikdy jsem to neměl.“* Vzal ji do ruky – a najednou ucítil, jak se mu v prstech rozsvítí slabé, modré světlo. *„Nesnaž se to dostat ven,“* šeptalo to světlo. *„Některé věci musí zůstat uvnitř.“*

Jindřich se rozběhl ke dveřím, ale když se podíval zpět, kaple už nevypadal jako ruina. Byla to spíše jakoby díra v čase, kde se stropy rozpouštěly ve tmě a sloupky se ohýbaly, jako by je někdo neviditelný tlačil dovnitř. *„Už nikdy to nedokončíš,“* zopakoval se hlas. *„Protože to nikdy nemělo být dokončeno.“*

Když Jindřich vyběhl ven, za ním se dveře zavřely s takovým prasknutím, jako by se rozlomil poslední kámen. Ve svahu nad kaplí stála malá výklenková kaplička, jejíž dveře byly otevřeny. A uvnitř ležel trn – ten pravý, který nikdy nesvítil, ale který teď, jako by ho někdo právě položil, svítil slabým, bledým světlem.

Jindřich se nedokázal odtrhnout od místa, kde kaple stojí dodnes jako otevřená rána v krajině. *„Některé věci se nedají dokončit,“* opakoval si. *„A některé se nedají najít.“* V ruce držel rozbitý růženec, který mu nikdo nedal. *„Ale někdo ho sem dal pro mě.“*

A tak tam stál, mezi stromy a kameny, a věděl, že pokud se podívá dovnitř, už nikdy nebude schopen jít pryč. *„Ale možná,“* pomyslel si, *„to je právě to, co tu má být.“*