Příběh: Kostel svatého Jana Křtitele (Rohenice)

Když se na něj zrcadlo v oltářní desce podívalo zpátky.

Jindřich z Rohenic stál u křížové cesty, ruce mu třásly jako listí v zářijovém větru, a v ústech mu hořelo slovo, které nikdy neřekl. *„Přísahám.“* Ale přísaha byla lži, a lži ho dusila jako hnijící rybí hlava v letním horku. Zvonice za ním zvonila k večerní mši, ale zvuk se mu zdál vzdálený, jako by ho odděloval vrstva ledu. V kostele bylo chladno, přesto mu potékal pot po čele – zápach starého dřeva a vosku se mu vmíchal do krku, jako by ho někdo dusil.

Před oltářem visel křídlový oltář, jehož křídla byla zavřená. Na středním poli, tam kde měl být Kristus na kříži, byla jen tmavá skvrna, jako by se barva roztekla do slz. Jindřich se naklonil blíž, až mu dech zamlžil sklo. *„Proč je zavřeno?“* ptal se sám sebe. Ale věděl, že nikdo mu neodpoví. Nikdo kromě toho, kdo oltář dal vyrobit – někdo, kdo už dávno hnil v hrobě.

Ruka se mu sama podívala do zrcadla v oltářním předělu. Ne odrazoval se v něm, ale někdo jiný – muž s jeho tváří, ale s očima plnými ohně. *„Ty jsi lhal.“* Hlas nebyl hlasem. Byl jako kámen, který se valí po schodech. *„Lhal jsi Bohu i sobě.“*

Jindřich se odrazil od stěny, až mu zuby zaskřípaly. *„Kdo jsi ty?“* Zavřel oči, ale když je otevřel, muž v zrcadle byl pryč. Zůstala jen skvrna, jako by se v něm něco rozpustilo. *„To není možné.“* Ale bylo. Jako byl možný ten zápach po spálených papírech, který náhle zaplavil kostel – jako by někdo podál hořák přímo pod oltář.

Vtom se dveře za ním otevřely. Na prahu stála Markéta, jeho žena, tváří v tvář, oči jako dva černé otvory. *„Jindřich, co se děje?“* Nečekala na odpověď. *„Viděl jsem…“* Začal, ale slova mu zaseknula v hrdle. *„Viděl jsem ho.“* Neřekl, koho. Neřekl nic.

Markéta mu položila ruku na rameno, ale dotek byl studený jako mrtvola. *„Kdo?“*

Jindřich se od ní odtrhl. *„Ten, kdo mě čeká.“*

---

Dnes visí na stěně kostela sv. Jana Křtitele v Rohenicích obraz, který nikdo nemaloval. Na jeho okraji, tam kde se barva stýká se dřevem, se někdy zdá, že se pohybuje. Jako by někdo dýchal. A když zapadne poslední svíčka, a kostel se potopí do tmy, lidé, kteří přicházejí, slyší šepot: *„Ty jsi lhal.“*