Příběh: Kostel svatého Václava (Bubovice)
Když se zrcadlo rozlomilo
Ruka se mu třásla, když vrátil knihtisk do kapsy. *Kázání proti lži* – tohle slovo ho pronásledovalo už měsíc, od té chvíle, kdy vymyslel falešné účetnictví pro panskou správu. Teď stál před kamenem kostela, kde se odrážely jeho vlastní oči – rozmazané, jako by je někdo špinil prsty. *Zrcadlo*, pomyslel si. Jako by ho někdo pozoroval i z druhé strany.
Vnitřek kostela voněl vlhkostí a starým voskem. Svítidla na stěnách hořela slabě, jako by je někdo zapomněl vyfouknout. Na lavici uprostřed lodi seděl starý kněz, otec Václav, a čistil kámen nějakým hadříkem. Jeho ruce byly pokryty jemnými jizvami, jako by kdykoli mohl začít kreslit na vzduch.
„Ty jsi tu už podruhé za týden, Markvart,“ řekl kněz bez zvednutí hlavy. „Tentokrát ti nebudu říkat, abys odešel.“
Markvart se posadil na lavici naproti. Dřevo pod ním praskalo, jako by se kostel snažil něco říct. „Nemůžu to udělat. Nemůžu jim to vrátit a říct, že jsem lhal.“
Kněz konečně zvedl hlavu. Jeho oči byly tmavé jako staré dubové dveře. „Kdo ti řekl, že jsi lhal?“
„Vím, co jsem udělal.“
„A víš, co se stane, když to nikdo neví?“ Kněz se naklonil dopředu. „Tady, na tomto místě, před třemi sty lety, stáli lidé, kteří věřili, že jejich hříchy jsou vidět na stropě. Říkali, že když se podíváš nahoru, uvidíš, jak se ti duše černají.“ Ukázal na presbytář, kde se za mříží rozkládaly staré malby – modré a zlaté, jako by je někdo namaloval ve snu. „Ale tyhle obrazy nejsou jenom obrazy. Jsou jako dveře.“
Markvart se podíval nahoru. Na stropě, mezi trámy, se zdálo, že se něco pohybuje. Stín, který nebyl stínem. „Co to má znamenat?“
Kněz se usmál, ale to nebylo úsměv, který by rozveselil. „Znamená to, že někdo tě poslouchá.“
Vtom se rozlomilo zrcadlo. Ne to, které držel v ruce – to bylo jen sklo. Ale v okně, nad hlavou, se náhle rozbila vitráž. Světlo proniklo dovnitř jako meč, rozřezalo vzduch a dopadlo přímo na Markvartovu ruku. Tam, kde ho zasáhlo, se kůže zbarvila do červena, jako by se pod ní rozhořelo něco, co tam předtím nebylo.
„Teď už víš,“ šeptal kněz. „A teď už nemůžeš lhát.“
Markvart se vzchopil. V ruce držel kus skla, které hořelo jako uhlí. Když ho pustil, padl na dlažbu a rozpadl se na tisíc drobných úlomků – každý z nich svítil vlastním světlem.
Když později odešel, kostel byl tichý jako hrob. Ale když se podíval zpět, uviděl, jak nad presbytářem visí něco, co tam předtím nebylo: stín, který měl tvar ruky – a držel v ní zrcadlo.
A když se Markvart dotkl dveří, aby je zavřel, zjistil, že na nich jsou otisky prstů. Jeho prstů. Ale ne jeho vlastních.