Příběh: kostel svatého Mikuláše v Praze-Starém Městě

Když se Jan Skála dotkl zdi, praskla mu v ruce sklenice.

Nevěděl, jak se sem dostal. Jedna chvíle stál na náměstí, kde se prodávaly koření a hedvábí, další už byl uvnitř kostela, jako by ho pohltl nějaký temný proud vzduchu. Teď stál před hlavním oltářem, kde dřív visel obraz svatého Mikuláše, a jeho prsty se potily. Na dlažbě ležely rozbité kousky skla, vonělo po prachu a něčem starém, co se nedalo pojmenovat.

„Proč jste sem přišel, pane Skála?“ ozval se za ním hlas.

Jan se obrátil, ale nikdo tam nebyl. Jen stíny, které se táhly po stěnách jako rozmazané inkoustem. „Nemám pravdu?“ zeptal se nahlas, protože jinak by se možná rozběhl. „Všichni říkají, že jste tu byl. Že jste sem chodil, když byl kostel ještě jejich.“

„Kdo je *oni*?“ zeptal se hlas, tentokrát blíž. Jan ucítil dech na krku, i když nikdo nedýchal. „Ti, co sem přišli před vámi. Ti, co sem přišli *po vás*.“

Srdce mu bušilo tak silně, že chtěl zakřičet. Ale místo toho se podíval nahoru – a viděl světlo. Ne ze svíček, které nikdo nepálil, ale z nějakého místa nad hlavou, kde se strop rozestupoval jako nebe. Tam, kde by měl být jen tmavý klenák, se zdálo, že se vzduch rozsvěcuje, jako by ho něco probouzelo.

„Jste tu kvůli tomu, co jste udělal,“ řekl hlas. „Ne kvůli tomu, co jste *neudělal*.“

Jan zavřel oči. Věděl, že by měl utéct. Ale něco ho drželo – jako by ho k zdi přitahovalo magnetem. Když otevřel prsty, na dlažbě ležela malá kovová destička, zrezivělá a pokrytá prachem. Na ní bylo vyryto jméno: *Matěj z Janova*.

„Co to znamená?“ zeptal se, i když už věděl, že odpověď nebude mít žádný smysl.

„Že jste tu správně,“ odvětilo něco, co nebylo hlasem, ale zvukem, který mu pronikl do kostí. „Že jste sem přišel, aby vám ukázali, jak to bylo *skutečně*.“

Když se Jan podíval zpět na oltář, byl prázdný. Ale na jeho místě stála dřevěná lavice, stará jako kostel sám, a na ní ležela kniha. Když ji otevřel, stránky se otáčely samy od sebe, jako by je někdo listoval za něj. Na první straně bylo napsáno: *„Kdo hledá, najde. Ale ne vždycky to, po čem touží.“*

Jan Skála zavřel knížku a zvedl se. Venku na náměstí už svítilo slunce, jako by nic nebylo. Ale v ruce držel tu destičku – a věděl, že už nikdy nebude moci zapomenout na ten zápach starého dřeva, který v kostele zůstal.

A že někde v těchto zdích ještě někdo dýchá.