Příběh: kostel svatého Petra (Krahulov)

„Když jsem se dotkl zdi, praskla jako led na ráně sekery.“

Jindřich z Mochova stál v úzkém stínu sakristie, kde se vzduch zdál tlustý jako med. V ruce držel kousky rozbité pečeti — červená voskovina, která se mu lepila na prsty jako krev. Za ním se v kostele šeptalo, že patronát nad Krahulovem patří *jemu*, ne třebíčským mnichům. Ale oni nechtěli ustoupit. A když se dnes ráno probudil, našel na prahu svého domu vyražené hřebíky do dveří — jako by někdo chtěl jeho dům zavřít navždy.

Vstoupil do lodi kostela a okamžitě ho udeřilo: zápach starého dřeva a něčeho ještě hlubšího, jako by stěny dýchaly. Slunce padalo skoseně přes vitráže, ale světlo se zde chovalo divně — neprosvítalo, nýbrž se *zastavovalo* nad hlavami, jako by se bály dopadnout na dlažbu. Jindřich se podíval na kruchtu, kde se v dřevěných schodech vinula prasklina, která mu připomínala ránu meče. *„To není náhoda,“* zamumlal.

Náhle zapsal do vzduchu kříž prstem a přiložil ho na zdi sakristie. Kamenná dlažba pod ním se zvedla, jako by ji někdo zvedal zespodu. *„Pánbuže…“* Jindřich se pokusil ustoupit, ale noha se mu zapletla do pláště — a pak *uslyšel*. Ne zvuk, ale *hluboké ticho*, jako by se vesmír na okamžik zastavilo. A pak hlas, který nezněl z úst, nýbrž z kamene samotného:

„Ty jsi mi dal kostel. Ale já ti dám jen to, co si zasloužíš.“

Jindřich se rozběhl ven, ale dveře kostela byly zamčené. Když se otočil, uviděl na oltáři svíčku, která hořela sama od sebe — a v jejím plameni se odrážel *třetí muž*, který stál mezi ním a apsidou. Muž s tváří jako vyřezávaná z dubu, který se usmíval, ale jeho oči byly prázdné jako vyhaslá svíce.

„Kdo jsi?“ vykřikl Jindřich — a okamžikem později ho zasáhla ruka, která ho táhla zpět do kostela, kde se dveře opět otevřely. Venku bylo prázdno. Jen vrzání kol, které se vzdalovalo po cestě k Stařeči.

Když se Jindřich probral, ležel na dlažbě u oltáře. Svíčka byla zhaslá. Ale v jeho dlani ležela malá kostička — jako z prstu dítěte — a na zdi nad ním se vyryla nová rýha: *1412*. Stejné číslo, které bylo vyryté na pečetidle třebíčského opata.

„To není náhoda,“ šeptal si. „Ale co to znamená?“

Když opustil kostel, vzduch voněl po dešti, která ještě nepadla. A když se podíval zpět, uviděl na západním štítu kostela stín — vysoký, s roztaženýma rukama, který se pomalu vynořoval z věže jako by se *vynořoval z kamene samotného*.

Některé dveře se nechají otevřít jen jednou. A některé tajemství zůstávají uvnitř.