Příběh: Sloup se sousoším Panny Marie (Jindřichov)

Ve znamení nočního mraku, když se tma prolínala s oslnivým svitem měsíce, se ve dnešním Jindřichově odehrálo divné setkání. Jakmile se otevřely hrany noci a tisknoucí chlad vane po ulicích, slyšel jsem zázračný šepot kolem sloupů. To byl noci rokového roku 1757, kdy osud nečekaně zamotal postavy do své tkaniny.

Jakoby poháněn duchovní silou, stál Petr Hlaváč, malý truhlář s černým obojím obličejem způsobeným dlouhými nocemi před ohňostrojem. Jeho ruce byly tvrdé, jako kmeny starých dubů. Přistoupil ke sloupu a jeho oči zaútočily na pestré reliéfy, které vyprávěly příběhy svatých osob z doby minulosti.

"Co tady vidím?" mohl jsem slyšet jejich hlas, výrazně zahříván oživenou fantazií. Jeho ruka se náhle zachvátila a dotkla se jednoho z reliéfů — obličeje svaté Terezie, který vyzařoval neúprosný jiskru života.

"Proč si tak pevně držíš?" ptala ho náhle vysoká postava, její hlas se prolínal s tichým šumem listí. To byla Kordula Bartensteinová, hraběnka plná vášní pro umění a duchovní světlo, jež zde byla ve snu vícenásobně přítomna. Její oči se rozsvítily pod jemným paprskem měsíce.

Petr odvrátil pohled a odpověděl, jeho hlas zněl skorem sténajícím: "Myslel jsem si, že tady hledám něco důležitého... nějaký klíč k tomu všemu."

"Klíč," opakovala Kordula. Její hlava se pohybovala tak jako obrazová projekce, "možná ten, který otvírá dveře do světa ztracených vzpomínek a tajemství."

V tom okamžiku slyšel jsem divoký šum lesních větví. Stín, jakoby přinesený vichrem, se vyloučil ze stínu sloupového sochy Panny Marie. Jeho tajemné obličeje bylo skryté ve závoji temnoty.

"To je ona," řekl Petr s plamenem v očích, "ta záhadná postava, kterou nikdo nezná."

Kordula se blížila k sloupu a její ruce se zachvátily důvěrným dotykem sochy. Měsíc svítil na jejich tváře, obnažil tajemnou hru stínů kolem nás.

"Vidím ho v tomto sousoší," šeptala Kordula, "jakoby ho přetvářel životní pouta z doby mého otce."

Petr se podíval na ni s nejistotou. V jeho duši plavaly vzpomínky na slova otcovy smrti, které nikdo nechápal.

"Už dávno si nepřipadalo, že bych mohl najít odpověď," prohlásil a jeho hlasy se prolínaly s mrákavou noční kůrou. "Možná to má něco společného s tím nevysloveným."

"Neboť tu ještě více tajemství," dodala Kordula, její slova zaznamenávala vzduch jako zvuky dálkové hudby. "Duchové a předci mohou být stále blízko."

Při této prohodě se sloup osvětlil zvláštním světlem, které jsem nikdy neviděl, aniž bych si toho vysvětlil. Jako by tam nahoře probudil něco hluboce skrytého.

Petr se podíval nahoru a ztratil slova ve svém pohledu, jako by viděl daleko za hranice reality. "Co to může znamenat?" ptal se bez naděje na odpověď.

Kordula se jen podívala na nebesa a její pohled rezonoval s neznámou sladkostí. "Myslím si, že to ještě nikdo plně nerozumí," řekla zamlklým hlasem. "Ale tu je."

Zvuky se rozplynuly v nočním tichu a oba postavy se odvrátili od sloupové sochy, jakoby si uvědomili neodolatelnou sílu, kterou tam vidíš.

Nad nimi se mrak zvedal a pohyboval jako připravený k otevření nových světů. A přestože mnoho věcí bylo odhaleno, klidná tajemství sloup stále ukrývala.

I po dlouhé chvíli jsem si uvědomil, že i když se čas pohybuje vpřed, některé záhady zůstávají neodhalené a čekají na svého objevitele. Sloup z Jindřichova stojí jako první stránka starobylé knihy, jejíž další kapitoly zůstávají přečtením pro smělou duši.

A tak se nám ptáme i dnes: co bychom mohli najít v těch hlubinách barokního umění, které čekají na svůj osudný den?