Příběh: Dům čp. 325
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“ zakřičel Matěj a svaly na jeho krku zrudily hněvem. Prudce přetlačil hubeného muže proti hrubé stěně z kuláčů, která v chladném vzduchu síně voněla po starém dřevě a vlhkém sklepu.
Starý Jakub jen tiše zasmál, přestože mu z koutu úst stékala tenká vlajka krve. Jeho oči, zakalené šedivým zákalem, se však nespíše rozsvítily. Neviděl Matěje, viděl něco, co bylo za ním, v hlubokém stínu, kde se roubená stěna setkávala s kamenným základem.
Matěj ho pustil a začal zběsile přehrabovat v jizbě. Převrhl hliněnou nádobu, rozbil dřevěný stůl a s každým pohybem víc vnímal ticho, které v domě v ulici Horní Bašta vládlo. Bylo to ticho nepřirozené, husté jako mlha, která se v tu chvíli začala plazit skrze pr隙y v bedněném štítu. Vzduch náhle ztěžkl pachem ozónu a starého železa, přestože v domě nebyl žádný kovář.
Jakub se pomalu narovnal a ukázal prstem směrem k pravé straně domu, tam, kde schody vedly dolů do tmavého sklepa. „Hledej v místě, kde se kámen hřeje, i když je zima. Hledej tam, kde stěna domu lže o své tloušťce,“ zašeptal chraplavě.
Matěj s vypáleným pohledem v očích vběhl do sklepa. Cítil, jak mu pod nohama vrací chlad vlhkého kamene, který vyrovnával svah pod domem. Světlo jediné svíčky v jeho dlani vrhalo na stěny groteskní stíny. Prohledával každý roh, každou spáru v podezdívce. V jedné chwili však ztuhl. V hloubi sklepa, u stěny, která sousedila s okolní skalou, zaslechl zvuk. Nebylo to tloučení srdce, ani kapání vody. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu otáčí velkým klíčem v zámku, který neexistuje.
Vběhl zpět do síně, aby Jakuba znovu přitlačil ke zdi, ale muž už tam nebyl. Dveře byly zavřené, okna v štítu pevně uzavřené. Domov byl prázdný, přestože před minutou v něm vřela hádka. Matěj zůstal stát uprostřed místnosti, obklopen hrubým dřevem a tichem, které teď bylo až bolestivé.
V ten moment se z okapové strany domu ozval tichý smích. Matěj vyběhl ven do ulice, ale v okolí nebyl nikdo. Jen dům čp. 325 stál nehybně, jeho trojúhelníkový štít se zdál v šeru pohlížećí na každého, kdo se k němu přiblížil.
Když se Matěj ovládl a vrátil se do síně, našel na stole jedinou věc, která tam předtím nebyla. Byl to malý, vyřezaný dřevěný klíč, který byl horký na dotek, jako by ho právě vyndali z žhavého ohně. Matěj ho sevřel v dlani, ale jakmile se pokusil najít v domě zámek, do kterého by pasoval, klíč se mu v prstech začal pomalu rozpouštět v černý prach.
Sousedé z předměstí později tvrdili, že Jakub nikdy v tom domě nenasídlil. Říkali, že dům patří jen těm, kteří vědí, jak otevřít dveře, které nejsou vidět. Matěj strávil zbytek svého života tím, že v noci chodil k kamenné podezdívce a přiložil ucho k chladnému povrchu. Tvrdil, že z hloubi domu slyší šepot, který mu slibuje odpověď, pokud jen najde způsob, jak vstoupit do prostoru mezi roubenou stěnou a skalním útesem.
Kdo dnes projde ulicí Horní Bašta a zastaví se u tohoto roubeného domu, možná pocítí zvláštní teplo vycházející z kamenných základů, i když je venku mrazivý leden. Je to tiché svolání k těm, kteří hledají věci ztracené v čase.