Příběh: Lékárna U bílého jednorožce
„Tady to je, v tomto rohu, kde se stín lévá jako černý inkoust!“ vykřikl mladý pomocník Matěj a ukázal třesoucím se prstem na vysoký, bílý kout lékárny. Vzduch v místnosti byl hustý, prosycený pálivým zápachem síry a sladkou, až mdlou vůní sušených bylin, které pomalu dozrávaly v horkém břiše trojpatrové pece.
Jan Michal Firbas, muž s tváří vrytou jako do starého dubu, ani nepohnul vejísem. Stál u těžkého řezbářského pultu a prsty přejížděl po chladném povrchu měděných hodin. Hodiny tichým, pravidelným tlukotem odměřovaly sekundy, ale v místnosti vládlo napětí, které by se dalo krájet cínovou stříkačkou. Nad nimi, v nehybném klidu, hleděla socha archanděla Michaela, jehož zrak se zdál pronikat až do hloubi duše každého, kdo do lékárny vstoupil.
Matěj se znovu rozběhl k tomu podivnému předmětu, který ležel v hloubi místnosti. Byl to obrovský, kroutící se zub, bílý jako sníh a dlouhý více než dva lidské kroky. V té době věřili, že pochází z rohu mýtického zvířete, které dokáže vyčistit jakýkoli jed. Jenže dnes se s ním dělo něco, co odporovalo všem zákonům přírody.
„Pane Firbasi, podívejte se! On svítí!“
Firbas pomalu přistoupil. Kolem narvalího zubu se vznášela jemná, modravá mlha, která nepocházela z žádného ohně ani z žádné lékárnické baňky. Světlo bylo chladné a pulzovalo v rytmu, který neodpovídal žádnému známému srdci. Když se lékárník přiblížil, pocítil náhlý mrazivý průvan, přestože v peci hřálo a v místnosti bylo dusno.
„Ustup, chlapče,“ přikázal Firbas tichým, chraplavým hlasem. Sáhl do kapsy svého pláště a vyndal malou skleněnou lahvičku s modrou tekutinou. Chtěl zkusit, zda se jedná o reakci nějakých olejů, které v přípravně míchali. V momentě, kdy však dopustil první kapku na povrch zubu, ozval se zvuk, který v Klatovech nikdo nikdy neslyšel. Nebyl to křik ani prasknutí, ale hluboký, vibrující tón, jako by samotná země pod náměstím začala zpívat.
V tu chvíli se zastavily hodiny pod sochou Michaela. Střiky ztuhly v jediné sekundě. Matěj ztuhl jako sůl, s otevřenými ústy a rukou nataženou k neznámému předmětu. Jan Michal Firbas pocítil, jak mu v žilách mrazne krev. Podíval se vzhůru k obrazu Panny Marie Klatovské, který visel nad dveřmi do přípravny. Zdálo se, že oči na plátně sledují každý jeho pohyb s tichým varováním.
„Kdo jsi přišel hledat?“ ozval se hlas, který nezněl z úst žádného člověka. Byl to šepot, který přicházel ze všech stran zároveň, z hloubky starých dřevěných skříní i z prázdných keramických nádob.
Firbas ne odpověděl. Rychle popadl palici k míchání mastí a prudce udeřil do podlahy, aby rozbil toto znepomocněné ticho. Vteřinu poté, co dřevo dopadlo na dlažbu, vše zmizelo. Modravá mlha se rozplynula, hodiny znovu začaly tikat a Matěj vydechl s hlasitým zapískáním.
Lékárník však zůstal stát nehybně. Podíval se na své ruce a zjistil, že jsou pokryté jemným, stříbrným prachem, který nezůstal na kůži, ale začal pomalu pronikat skrz póry do jeho těla. Když se podíval na narvalí zub, ten byl opět jen mrtvým kouskem kosti, němým svědkem něčeho, co do tohoto světa nepatřilo.
Firbas ten den už neřekl ani slovo. Celý zbytek večera strávil v přípravně, kde v tichosti míchal lék, který neměl léčit tělo, ale utišit mysl. Nikomu neřekl, co slyšel, ani proč se začal třást, kdykoli se podíval na plastiku jednorožce u vchodu do budovy.
Záhadný stříbrný prach z rukou Janu Michalu nikdy úplně nezmizel. Lidé v Klatovech si později šeptali, že lékárník věděl o lécích, které v žádné knize nebyly zapsány, a že jeho oči viděly věci, které by běžného smrtníka dovedly do šílenství.
Jen ten obrovský zub v hloubi místnosti stále leží a čeká na dotek někoho, kdo odváží probudit tón, který jednou zastavil čas.