Příběh: Dům čp. 409 (Javorník)
Krev z rozbitého rtu mu stékala do límce a každý nádech pálil jako ohnivá voda. Mikuláš vrazil ramenem do těžkých dveří, až s hlučným skřípěním ustoupily a pustily ho do chladu sklepa. Za ním, v úzkých uličkách Javorníka, znívalo řinčení zbraní a křik lidí, kterým husitští vojáci právě vyvrátili životy i domovy. Vzduch v domě byl hustý, nasycený pachem spáleného dřeva a strachu.
V rukou svíral masivní dubovou truhlu, která mu řezala do dlaní. Musel ji schovat. Ne kvůli zlatu, které v ní bylo, ale kvůli pergamenům, jež nesly tajemství jeho rodu. Svítil si jedinou tlustou svící, jejíž plamen zběsile tančil v průvanu. Klenba nad hlavou vrhala dlouhé, deformované stíny, které připomínaly prsty sahající po jeho krku. Mikuláš se s těžkým dechem opřel o vlhký kámen zdi a v ten moment si uvědomil, že v rohu místnosti není sám.
Tam, kde světlo svíce končilo a začínala absolutní tma, stál muž. Neměl na sobě zbroj ani šaty měšťana. Jeho oděv byl šedý, bez tvaru, jako by byl utkaný z ranní mlhy nad řekou. Stál naprosto nehybně, s rukama sepjatýma před sebou, a pozoroval Mikuláše prázdnýma očima, v nichž se neodrážel žádný plamen.
Mikuláš ucítil, jak mu ztuhly svaly v nohách. Chtěl vykřiknout, ale hrdlo měl ucpané prachem a šokem. Truhla mu vyklouzla z prstů a s hlučným dopadem dopadla na zem. Právě v tu chvíli muž promluvil. Jeho hlas nebyl zvukem, byl to spíš chvění v kostech, ozvěna, která přicházela ze všech stran najednou.
Tento dům tě přijme, řekl cizinec, a jeho rty se skoro nehýbaly. Ale jen pokud mu dáš to, co mu patří.
Mikuláš se zaklepal. Co to znamená? vyrazil z sebe chraplavým hlasem. Kdo jsi?
Muž udělal jediný krok vpřed. Nebylo slyšet žádné dopadnutí boty o kámen. Vzduch kolem něj ztěžkl a začal vonět po starém prachu a dávno zapomenutých květech. Cizinec se podíval nahoru, k prostorám, kde se nad nimi nacházelo přízemí a nad ním další podlaží.
Uvidím, jak tento střešní hřeben pohltí oheň poprvé, podruhé i potřetí, šeptal muž s podivným klidem. Uvidím, jak se zdi změní, jak kámen ustoupí cihle a jak se tvář tohoto domu promění v obraz, který si dnes nedokážeš ani představit. Jsem ten, kdo zde byl před tebou a kdo zde zůstane, až poslední z tvých vnuků zapomene tvé jméno.
Mikuláš se pokusil ustoupit, ale záda měl přitisknutá k ledové zdi. V ten moment se z horního patra ozvalo dunění. Dveře do domu byly vyrazeny. Vojáci byli uvnitř. Mikuláš v panice znovu sevřel víko truhly a chtěl ji zatlačit hlouběji do stínu klenby. Když se však na vteřinu odvrátil k vchodu, aby zjistil, jak blízko jsou nepřátelé, ucítil za sebou jen náhlý proud ledového vzduchu.
Otočil se prudce. Muž v šedém byl pryč. Truhla, která před okamžikem ležela na zemi, byla také zmizela. Zůstal jen čistý, prázdný prostor v rohu sklepa a zvláštní, žhavý znak vypálený do kamene podlahy, který vypadal jako oko obklopené plameny.
Mikuláš přežil onen den, ale truhlu s rodinným dědictvím nenašel nikdy více. Hledal ji v každé prasklině, rozebíral zdivy a v noci naslouchal šepotu, který mu zdál se vycházet přímo ze stěn. Domov v Javorníku přežil požáry, o kterých cizinec mluvil, a mnohokrát změnil svou tvář, až se stal domem, který známe dnes.
Kdo dnes vstoupí do chladného přízemí a přiloží ucho k valené klenbě, možná ještě uslyší tiché škrábání prstů o kámen, jako by někdo z hloubky času stále hledal cestu ven.