Příběh: Dům čp. 91
Skřípání nepatrného nehtu o kámen rozrazilo ticho v nároží, kde se dva staré domy spojovaly v jeden temný, neobvyklý celek. Matěj přitlačil dlaně k chladnému, hrubému povrchu zdi, až mu prsty zbělely v temnotě, a zanedbával svůj odpočinek, aby ten zvuk znovu zachytil. Vzduch v tomto koutu dvoru byl těžký, nasycený pachem vlhké hlíny a starého wapna, které se uvolňovalo ze spár mezi lomenými oblouky.
Byl to dům pod názvem U černého orla, místo, kde se stíny zdály mít větší váhu než samotná hmota. Matěj, prostý služebník, který v tomto domě spí, věděl, že v noci se hranice mezi tím, co je živé, a tím, co je mrtvé, stává tenkou jako list pergamentu. Vzduch kolem něj byl tak studený, že mu každý nádech připadal jako střep skla v hrdle.
Nebylo to jen skřípání. Bylo v tom něco rytmického, jako by se někdo snažil vyškrábat ven z hlubin země, nebo jako by se samotný kámen snažil promluvit. Matěj vzal do ruky těžkou mosaznou lucernu. Plamen svíčky v ní zběle a nervózně tančil, vrhal na stěny děsivé, prodloužené tváře a ohýbal světlo tak, že se zdálo, jako by se stěny dýšou.
Když přistoupil k místu, kde byl nedávno zazděn jeden z gotických oblouků, spatřil to. Ze škvíry mezi dvěma kameny nepronikal jen chlad, ale slabá, nepochopitelná záře. Nebyla to barva ohně ani měsíčního světla, ale barva něčeho, co nepatří do tohoto světa – šedá, mlhavá záře, která se vlnila jako dým uvězněný v průvanu.
Matěj udělal krok vpřed. Srdce mu bušilo proti žebrům jako uvězněný pták. Vtom se to stalo. Ze samotné hmoty kamene se začala vynořovat tvář. Nebyla to tvář z masa a kostí, ale tvář utkaná z prachu a starého vápence. Oči té bytosti nebyly oči, ale dvě hluboké, nekonečné prázdnoty, které na něj hleděly s takovou tíhou, že se Matějovi podlomila kolena. Postava se nepohybovala skrze prostor, ona se prostupovala materií, jako by stěna dvoru byla jen tenkou záclonou.
Chtěl vykřiknout, ale hlas se mu zadrhl v hrdle, které mu bylo suché jako cesta přes pustinu. Viděl, jak se ta kamenná ruka, šedá a nehybná, pomalu natahuje k němu. Nebyl v tom pohyb agrese, jen nepochopitelná, nekonečná touha po doteku něčeho živého. Když se prsty té bytosti téměř dotkli jeho kůže, vzduch kolem nich ztěžkl a začal vibrovat hlubokým, hrdelním zvukem, který nebyl ani lidský, ani zvířecí.
Pak, stejně náhle, jako se objevila, ta postava ustoupila zpět do hloubi zdi. Záře pohasla, skřípání utichlo a v nároží zavládlo ticho tak hluboké, že by se v něm daly slyšet i myšlenky. Matěj zůstal stát v temnotě, jen jeho dech tvořil v chladném vzduchu bílé obláčky. Světlo lucerny mu už neposkytovalo pocit bezpečí; stíny v rozích dvoru se zdály být hustší, jako by se stěny dvoru právě naučily skrývat tajemství.
Když se ráno opět rozsvítilo nad náměstím a lidé začali své kroky směrem k trhu, dům čp. 91 vypadal jako vždy. Mohutné štíty se tyčily k nebi a kamenné sochy světců na nich bděly nad městem. Nikdo neviděl, že v hloubi lomeného oblouku, tam, kde se spojují dvě stará sídla, zůstala na kameni otisk dlaně, která nebyla vyryta do povrchu, ale zdála se být součástí samotného kamene.