Příběh: Rodinné domy Marie Steyskalové 48–58
„Kde jsi to schoval, ty blázne? Kde jsou ty plány!“
Antonín tasil prsty do hroutící se omítky stěny, zatímco za ním v předsínku duněly kroky jeho bratra. Vzduch v domě voněl čerstvým vápnem a vlhkostí z nedalekého lesa, která pronikala skrze otevřená okna. Byl rok tisíc devětset dvacet sedm a v těchto nových, bílých domech v Žabovřeskách se všechno mělo být jasné, úsporné a logické. Ale to, co Antonín držel v rukou, logice odporovalo.
Byl to svitek papíru, který nenaléhal na praktickou úsporu materiálu ani na sdílené zdi, které měly šetřit peníze. Byly na něm čáry, které se kroutily do tvarů, jež žádný z jejich učitelů v Brně nikdy nenavrhl. Byla to architektura snovů, nebo snad šílenství, která sice vycházela z čistých linií, ale v jejich středu hledala něco, co v betonu a cihlách nemá být.
„Otevři ty dveře, Antoníne! Víme, že jsi to vzal z ateliéru!“ křičel bratr z chodby.
Antonín se přitiskl zády k cihlové části fasády. Cítil chladivý dotyk režných cihel na svých lopatkách. Podíval se z okna do předzahrádky. Zahrada byla prázdná, tichá, připomínající anglické snové město, kde by měl každý člověk najít svůj klid. Jenže klid v něm nebyl. V rukou třásl papírem, který tvrdil, že tyto šest řadových vil není jen obyčejným bydlením pro střední vrstvu. Podle těchto tajných poznámek byly domy vyrovnány tak, aby chytaly zvuk z hloubi země, aby sloužily jako obrovské ucho naslouchající něčemu, co zůstalo zapomenuto pod kořeny Wilsonova lesa.
Když bratr vrazil do dveří, Antonín neudělal krok zpět. Místo toho se prudce otočil a vrazil svitek do úzké škvíry mezi dvěma sítěmi zdí, tam, kde se jedna část domu s omítkou setkávala s tou cihlovou. Udělal to tak rychle, že nikdo nestihl vidět, kam papír zmizel.
„Nic nemám,“ vyhrkl Antonín a zvedl prázdné dlaně.
Bratr ho přejel pohledem plným nedůvěry. Prohledali každý kout, každou komoru a každou stěnu. Ale domy byly navrženy s takovou přesností a čistotou, že v nich nebylo kde schovat tajemství. Všechno bylo na svém místě, všechno bylo funkční. Svitek zmizel, jako by ho pohltila samotná stavba.
Antonín později často navštěvoval tyto domy, i když v nich už nebydl. Stával se v ulici Marie Steyskalové a pozoroval, jak se světlo odráží od bílých stěn a jak se stíny dělí přesně v polovině podlaží. Vždycky se vracel k tomuž místu, kde se cihla setkává s omítkou. Tvrdil přátelům, že v noci, když je v ulici absolutní ticho, z těch zdí neslyšívají jen šumění větru z lesa, ale slabé, rytmické tloučení, jako by v základech domů tlouklo jedno obrovské, společné srdce.
Nikdo mu nevěřil. Architekti mluvili o moderní konstrukci a úspoře nákladů, o novém začátku po válce a o odvrhnutí starých rakouských zvyků. Ale Antonín věděl, že v jedné z těch šesti vil zůstal schovaný plán, který změnil účel celého bloku.
Když po mnoha letech Antonín zemřel, v jeho zápisníku našli pouze jednu větu: „Kdo bude mít dostatek trpělivosti naslouchat stěnám, zjistí, že domy nejsou jen stínem lidí, ale lidi jsou jen stínem toho, co je pod nimi.“
Dnes tam tichý řadov staveb stále stojí, s jejich čistými liniemi a tajemným rozdělením fasád. Kdo z nich v tichu z Astravského lesa vnímá ten podivný rytmus v cihlách, ten ví, že hledání konce tohoto příběhu začíná právě tam, kde se dotýkáte chladné omítky.