Příběh: Dům čp. 417
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“, zařval pan Hanke a prudce přejel dlaní po hladké omítce stěny v přízemí. Prach z nedávné opravy mu špinil prsty a vzduchem se vznášel těžký pach vápna a vlhkého dřeva. V domě číslo čtyři sta sedmnáct v Javorníku vládlo hrobové ticho, které přerušovalo jen tloučení srdce v jeho hrdle.
Hanke nebyl mužem trpělivým. V roce 1843, kdy se stal pánem tohoto domu, věřil, že si koupil víc než jen cihly a empírové římsy. Věřil, že koupil tajemství. Podlaha v patře vrzala pod jeho těžkými botami, zatímco přecházel z jedné místnosti do druhé. Světlo dopadalo skrze vysoká okna a vykreslovalo na podlaze ostré pruhy, ve kterých tančily drobné prachové částice.
Zastavil se u stěny, kde se dům líně ohýbal k sousedům. Právě zde, v tomto koutě, se podle starých pověstí nacházela stopa po původních zdech z doby předtím, než město pohltily plameny roku tisíc osm set dvacet pět. Hanke věřil, že v hloubi těchto zdí, v místě, které přežilo husitské dobývání i povodně, zůstal ukryt předmět, který nemá být nalezen.
„Nikdo ho nenašel dvě stěto let, nenajdu ho ani já za jedno odpoledne,“ zamumlal si pro sebe a opřel se čelem o chladný kámen. V tu chvíli to ucítil. Nebyl to zvuk, spíše jemné chvění, které mu projelo od chodidel až do temen. Pod nohama mu něco zapukalo. Nebylo to praskání dřeva, ale rytmické, tiché klepání, jako by někdo z hloubi základů posílal zprávu v kódu, který už dávno nikdo nepamatuje.
Hanke ztuhl. Zadržel dech a nasPennsylvania nasvýchal zvuk. Klepání přicházelo z místa, kde byla zeď nejhustší. Sběsil z hřebíku kladivo a začal opatrně tlouct do omítky. S každým úderem se zvuk z hloubky změnil. Už to nebylo klepání, ale tiché, lživé šepotání, které znělo, jako by tisíce hlasů mluvily najednou, ale v naprosté shodě.
Vzpomněl si na příběhy o lidech, kteří v tomto domě žili před ním, o požárech, které loupaly město, a o tom, že některé věci se do popela nev vstřebají, ale stávají se jeho součástí. Hanke s nesmírným úsilím vyrazil kus omítky a odhalil starý, zčernalý kámen, který do empírové zástavby vůbec nepatřil. Byl to fragment středověkého zdiva, hrubý a studený.
Když se dotkl povrchu kamene, v místnosti náhle zhasla svíčka, ačkoliv žádný průvan nefoukal. V naprosté tmě se však kámen začal slabě žhnout modravým světlem. Hanke cítil, jak mu mrazí v zádech. Chtěl utéct, ale jeho ruka byla k kameni přisána, jako by ho něco drželo neviditelnou silou. V tu chvíli uslyšel jasný, čistý hlas, který mu nezněl v uších, ale přímo v hlavě. Hlas mu neslíbil zlato ani moc, ale položil mu jednu jedinou otázku, na kterou Hanke v panice nedokázal odpovědět.
Když ho druhý den ráno našli sousedé, ležel v přízemí bezvládně, s otevřenými očima upřenýma do stropu. Nebyl na něm jediný modřina, nebylo vidět znamení násilí. Jediné, co bylo zvláštní, byla jeho ruka, která stále pevně svírala kousek zčernalého kamene, a výraz absolutního úžasu na tváři.
Hankeovo jmění přešlo časem do jiných rukou, dům přežil další desetiletí a v roce tysíc devět set čtyřicet pět v něm žil Richard Strauss. Nikdo z pozdějších majitelů se už neodvážil bourat stěny v přízemí. A přesto, když v tichých nocích někdo přistoupí k fasádě domu číslo čtyři sta sedmnáct a přiloží ucho k chladnému povrchu, může slyšet to samé rytmické klepání, které kdysi přilákalo Hankeho.
Kdo z nás dnes dostane odvahu zbourat poslední vrstvu omítky a dopoví otázku, která zůstala v kamenech neodpovězena?