Kostel Nejsvětějšího Salvátora na Starém Městě Kostel

Kostel Nejsvětějšího Salvátora – Spasitele – stojí na Křižovnické náměstí na Starém Městě a byl chrámem největšího pražského jezuitského sídla, Klementiny. Patří mezi nejcennější raně barokní stavby v Praze a dříve plnil také úlohu hlavního jezuitského chrámu v Čechách. Vchod do něj vede bezprostředně od Karlova mostu.

Stavba má dlouhou historii, která se táhne od přelomu 16. a 17. století. Vlastně byl postaven na místě starého gotického dominikánského chrámu sv. Klimenta. V letech 1578 až 1581 jezuité v čele s rektorem Giovannim Paolem Campanou položili základy stavby a postupně vytvořili kněžiště a příčnou loď. V roce 1581 se stal významným sponzorem stavby Mordechaj Maisel, primas sousedního Židovského Města, který věnoval na stavbu sto tolarů. Tato gesta svědčí o tolerantní atmosféře a pokojné koexistenci rozdílných vyznání v rudolfinské Praze.

Stavbu postupně řídili Carlo Lurago a Francesco Caratti. Na začátku 17. století bylo vybudováno trojlodí, západní mramorový portál s portikem, vnitřní empory a štuková výzdoba. Koncem čtyřicátých let 17. století byla nad svatyní zavěšena falešná osmiúhelná kupole na tamburu, jejíž štukovou výzdobu vytvořila v letech 1648–1649 dílna Jana Jiřího Bendla. V letech 1654 až 1659 vzniklo nové reprezentativní průčelí se třemi obloukovými arkádami připomínajícími římské triumfální oblouky. Věže kostela byly upraveny a zvýšeny v roce 1714 architektem Františkem Maximiliánem Kaňkou.

Exteriér kostela okouzluje čtrnácti pískovými sochami svatých v nadživotním měřítku z dílny Jana Jiřího Bendla (1655–1660). Na vrcholu průčelí se vypínají sochy Krista Spasitele a čtyř evangelistů. Na bočních částech štítu jsou umístěny jesuitští svatí Ignác z Loyoly a František Xaverský, v centru Panna Maria Immaculata. Na balustrádě se seřadily sochy církevních otců: Kliment, Basileus Veliký, Augustin, Řehoř, Ambrož a Jeroným.

Interiér je vyzlážděn mramorem z daru Kristiny Kortesiové z roku 1660. Chrámové lavice mají řezané ornamenty na čelech a bočnicích. Kostel obsahuje sedm oltářů. Hlavní oltář zdobí obraz Proměnění Páně z roku 1632 od Jana Jiřího Häringa podle vzoru Raffaelova. Obrazu doplňují bíle štafírované sochy Boha Otce a Ducha svatého. Nástropní malbu nad hlavním oltářem vytvořil Karel Kovář. Mezi bočními oltáři je obraz sv. Ignáce z Loyoly, který nechal objednat papežský vyslanec Spinelli v prvním desetiletí 17. století, a obraz sv. Františka Xaverského z roku 1646.

Během staletí se zde učili či pracovali významní lidé. V přilehlé koleji působili misionář Karel Slavíček, pozdější biskup František z Ditrichštejna a světec Jan Sarkander. V 19. století zde mezi lety 1805 až 1819 kázal univerzitní kazatel Bernard Bolzano. Jakub Jan Ryba hrával na varhanách v 80. letech 18. století. Ve 30.–50. letech 18. století v kostele příležitostně kázal Antonín Koniáš, kněz známý z protireformačních dějin české kultury.

Dnes je kostel svědectvím bohaté jezuitské minulosti a představuje nezastupitelný prvek kulturního dědictví Prahy.