klášter Porta coeli Klášter

Porta coeli – Brána nebes – je jediným fungujícím ženským cisterciáckým klášterem v České republice. Nachází se v Předklášteří u Tišnova v okrese Brno-venkov. Jeho rozsáhlý areál s románsko-gotickým kostelem Nanebevzetí Panny Marie je chráněn jako národní kulturní památka od roku 2010.

Klášter vznikl z iniciativy vysokého původu. Konstancie Uherská a její manžel, český král Přemysl Otakar I., zvažovali založit klášter sisterciaček, ale uskutečnilo se to až po Přemyslově smrti v roce 1230. Místo původně zvažované Prahy byl zvolen moravský Tišnov. Prvních dvanáct řeholnic přišlo v roce 1232 do provizoria; tradice vypráví, že počátečně žily v chatkách, zatímco se stavěly řádné klášterní budovy. První písemná zmínka pochází z roku 1233. Pod ochranu Svatého stolce klášter vzal papež Řehoř IX., který v roce 1235 listinou z Perugie (26. srpna) potvrdil veškeré statky a výsady.

Hojnou podporu měl klášter od nejvýznamnějších členů dynastie. Kromě Konstancie jej podporovali také její synové – český král Václav I. a moravský markrabě Přemysl – a svatá Anežka Česká. Konstancie zemřela v roce 1240 a byla pochována v presbyteriu kostela; markrabě Přemysl zemřel o rok dříve a leží zde také (jejich hroby však dosud nebyly nalezeny). Štědré donace – vesnice, statky a kostelní patronáty – činily z Porta coeli jednu z nejbohatších komunit cisterciáckého řádu v Evropě. K němu postupně patřilo Tišnov a přibližně pětadvacet okolních vesnic, později i Jihlava a dokonce pozemky v sousedních Uhrách.

Stavba klášterního komplexu probíhala urychleným tempem. Rozhodující část středověkého jádra byla postavena mezi lety 1233–1240, přičemž práce pokračovaly zhruba do poloviny 13. století. Raně gotický komplex, který se zachoval v neporušené podobě dodnes, patří k nejcennějším stavbám druhé čtvrtiny 13. století. Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl vysvěcen v roce 1239.

Klášter prošel bouřlivou historií. Husitské války jej zničily a řeholnice se rozptýlily do okolních farností nebo uchýlily do Brna. Majetek vzali Pernštejnové. Klášterní život se vrátil až koncem čtyřicátých let 15. století pod vedením abatyše Alžběty IV., kterou tradice považuje za znovuzakladatelku. Ačkoli Jiří z Poděbrad potvrdil klášterem zachovaná práva a kostel byl znovu vysvěcen, nadále se musel klášter potýkat s Pernštejny o svůj majetek. Třicetiletá válka a války o dědictví rakouské přinesly další období úpadku.

Konečné zrušení přišlo v roce 1782 na základě josefínských reforem. Kostel se stal farním chrámem, ostatní budovy zakoupil brněnský textilní podnikatel Vilém Mundy. Budovy sloužily praktickým účelům – byla v nich například barvírna a cukrovar. Raně gotický komplex si přesto zachoval svou architektonickou hodnotu až do dnešních dnů.